Informační servis

E-Knihy v knihovnách (veřejných zvláště)

Elektronické knihy (či "e-knihy" jak se zpravidla v písemném projevu pojmenovávají) existují v mediálním prostředí jako nakladatelský produkt, nikoli jen jako více či méně ojedinělé technické řešení, kolem deseti let. Pokud šlo zprvu zejména o odbornou literaturu, poskytovanou obdobně jako již o další desetiletí dříve příspěvky ve vědeckých a odborných časopisech (zpravidla prostřednictvím stacionárních počítačů), pak mezi nakladatelským sektorem, případně agregátory na straně jedné a knihovnami na straně druhé k závažnějším problémům nedocházelo. - Tedy pokud z hlediska předmětu tohoto příspěvku odhlédneme od stížností knihoven na velmi vysoké ceny těchto zdrojů postupně pohlcujících podstatnou část rozpočtů knihoven na akvizici. Ale vlády vyspělého světa posléze následovaly soukromé vzdělávací instituce a věnovaly na zajištění elektronických informačních zdrojů značné prostředky. Distributoři pak také přicházeli s novějšími řešeními, mj. včetně vzdáleného přístupu a - to už ovšem poměrně nedávno, s tím, jak se rozšířila mobilní zařízení k užití elektronických médií (čtečky, tablety aj.) - také s možností ukládání e-knih na tato zařízení, přičemž funkčnost e-knihy byla technicky omezena na určitou dobu, jinými slovy, s možností elektronického půjčování.

Tradiční pojmenování se pro nový jev modifikuje snadno. Tím spíše, že jak tištěná kniha (také "p-kniha"), tak e-kniha se primárně užívají stejně - čtou se. Ale v polovině 90. let (před dvaceti lety) považovaly vlády mnoha státůza potřebné, a to prostřednictvím několika smluv spolutvořících mezinárodní právo (zejména Smlouvy WIPO o autorském právu z roku 1996 a Dohodou o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví uzavřená v roce 1994 v rámci WTO), oddělit právní režimu žití tradičních tištěných a obdobných mediálních produktů od režimu užití digitálních. Z nich pak zvláště od těch, jež se tehdy pro hromadné rozšíření teprve rýsovaly, než že by nás již těsně obklopovaly, tj. od produktů šířených prostřednictvím datových sítí, novočesky "on-line". Pro členské státy dnešní Evropské unie se uvedené oddělení dovršilo v přijetí tzv. směrnice o informační společnosti v roce 2001. V tomto rámci nebylo pro výraz "půjčování" ve vztahu k on-line zdrojům žádné místo.

Nicméně, čas obrousí mnohé a tak v posledních letech došlo k tomu, že i pro krátkodobé poskytnutí e-knihy se začalo, a to i veskrze oficiálně, v materiálech Evropské unie (a také v materiálech vlády Spojeného království), používat pojmenování navazující na půjčování tištěných knih, ovšem s nezbytnou vymezující předponou "e-", tedy "e-půjčování", anglicky - a tedy globálně - "e-lending". (Pro národní jurisdikce, včetně platného českého práv, to však dosud neplatí.)

Zdá se, jako by vývoj pojmenování vedl k tomu, že i úřední činitelé v dostatečné míře pochopili, že veřejnost považuje za samozřejmé, že e-knihy bude možné užívat obdobným způsobem jako knihy tištěné, že nadstavbové funkce, spjaté s novou předponou "e-" se chápou jako samozřejmý přínos doby - a nikoli jako legitimní důvod pro podstatná omezení. Význam dostupnosti také digitálních obsahů všem vrstvám pro jejich aktivní zapojení do života a tedy pro rozvoj společnosti, postupně veřejné činitele nasměroval (a knihovnické organizace tomu napomohly) k záměru tento problém řešit.

Uvedený problém má jistě více stránek, zejména ekonomickou, na prvním místě ovšem jde o právní rámec "e-půjčování". Na rozdíl od oprávnění půjčovat tištěné knihy knihovny (rozuměno knihovny poskytující služby veřejnosti) nemají přímo ze zákona oprávnění tuto službu poskytovat. V Česku je sice knihovní zákon obecně ke zpřístupňování dokumentů z fondu knihovny, případně informací z veřejných zdrojů zavazuje, avšak autorský zákon jim potřebné oprávnění pro poskytování těchto služeb na základě síťových elektronických publikací nedává. To není problém pouze v Česku, ale také v rámci celé Evropské unie, ba globálně.

Řešení této situace se již po dobu několika let intenzivně věnuje EBLIDA - Evropská kancelář knihovnických, informačních a dokumentačních sdružení založená před 22 lety, když v souvislosti s vydáním evropské směrnice o právu na pronájem a půjčování začalo být zřejmé, že knihovny budou muset věnovat autorskoprávnímu rámci svého působení podstatné úsilí. Nejnověji pak se této otázce, v rámci snahy dosáhnout vytvoření obecného mezinárodněprávního rámce pro činnost knihoven na celém světě v současnosti, intenzivně věnuje IFLA - Mezinárodní organizace knihovnických sdružení a institucí.

V rámci Skupiny expertů pro informační právo EBLIDA byly zformulovány dokumenty, jež na jedné straně vysvětlovaly knihovnické obci, nositelům rozhodování i širší veřejnosti, proč je nutné otázkou e-knih a poskytování služeb na jejich základě se zabývat, na druhé straně byly určeny partnerům v knižním sektoru, tj. nakladatelům a představitelům knižního obchodu, resp. v současnosti již často obecněji mediálního trhu. Bohužel, zástupci nakladatelského sektoru na evropské úrovni odmítli k předloženému materiálu byť se jen sejít. Jak nakladatelé, tak i činitelé sekretariátu Evropské komise jsou toho názoru, že problém užití e-knih v knihovnách (a digitálních služeb obecně) lze plně řešit na základě smluvních licencí a v některých ohledech na základě právních předpisů (zákonů) na národní úrovni.

Ale pokud jde o licence, pro ně mají nositelé práv plnou smluvní volnost.Knihovny spatřují problém v tom, že mechanismus s plnou smluvní volností nefunguje: kolem poloviny nakladatelů (a někde i většina) odmítá knihy pro tento druh služeb knihovnám vůbec poskytnout, někteří je poskytují či jsou ochotni je poskytnout za podmínek, jež nejsou pro převážnou většinu knihoven pro jejich nákladnost schůdné či udržitelné. Vedle toho, autorské právo má teritoriální charakter: národní právní předpis za hranicemi příslušného státu neplatí. Ale současné instituce (nejen) vysokého vzdělání a vědeckého výzkumu se již dávno státními hranicemi spoutávat nenechávají - a jde o významný faktor rozvoje tohoto sektoru a rozvoje společnosti obecně.

Představitelé knihoven proto ukazují, že jsou zapotřebí legislativní řešení, jež zakotví zásadní oprávnění knihoven - a to nejen ve vzdělávacích zařízeních, jako jsou univerzity, ale i ve veřejných knihovnách, tj. v knihovnách v jednotlivých městech a obcích - provozovat služby elektronického půjčování. Zástupci evropské knihovnické obce přitom považují za samozřejmé, že ruku v ruce s tímto oprávněním pro knihovny musí být zakotveno také právo nositelů práv obdržet za e-půjčování odměnu. Bez toho by obavy nositelů práv z poškozování jejich zájmů byly nepochybně oprávněné. Současně podstatným prvkem knihovnických požadavků je, aby byl pro tato oprávnění vytvořen mezinárodněprávní rámec - a to právě v zájmu tzv. přeshraniční platnosti oprávnění.

Uvedené klíčové momenty knihovníci prosazují souběžně jak na evropské úrovni na půdě různých platforem v rámci Evropské unie (EBLIDA, LIBER), tak na úrovni globální, na platformě Světové organizace duševního vlastnictví WIPO (IFLA).

Na platformě WIPO se o právním rámci působení knihoven jedná již několik let, a to nejen ve vztahu k e-půjčování (tento problém přistoupil v současnosti jako nový), ale i ve vztahu k řadě užití tradičních dokumentů v knihovnách, včetně akvizice aj. Na konci roku 2013 a na přelomu dubna a května t. r. se začalo o právním rámci působení knihoven (z právního hlediska jde o problémy tzv. omezení a výjimek z práva autorského) jednat již na konkrétní úrovni, a to na základě návrhů skupiny latinskoamerických a afrických států. V těchto návrzích lze nepochybně spatřovat všechny základní momenty obsažené v návrzích vypracovaných na půdě Výboru IFLA pro autorské právo a další právní záležitosti. Nicméně, návrhy na jednání WIPO jako mezinárodní mezistátní organizace mohou předkládat pouze členské státy.

Nejnovější jednání na půdě WIPO se ovšem zkomplikovalo, prakticky se zastavilo. - Účastníci příčiny takové nepříznivého vývoje spatřují ve stanovisku představitelů Evropské komise a států EU. Právě proto evropští knihovníci začátkem května adresovali představitelům EU výzvu, aby v jednání pokračovali, berouce v úvahu potřebu vyvážit zájmy všech zainteresovaných stran: autorů - nakladatelského sektoru - uživatelů, zastoupených na těchto jednáních právě knihovníky.

Jednání na půdě WIPO bude na přelomu června-července pokračovat. Nejen knihovníci jeho další průběh budou pozorně sledovat.

Zdeněk Matušík