Informační servis

Dětské čtenářství a rodinné prostředí

V roce 2013 připravila Národní knihovna ČR první celostátní reprezentativní průzkum dětí školního věku se zaměřením na četbu a na vztah dětí ke knihám a knihovnám. Výzkum byl realizován pomocí kvalitních a kvalifikovaných metod, cílovou skupinou byly děti ve věku 9 až 14 let. Praktickou část průzkumu provedla agentura Mediaresearch a.s. v září a říjnu 2013 na vzorku 1519 respondentů.

Jedním z nejsilnějších faktorů, který ovlivňuje vztah dítěte k četbě, je rodinné prostředí. Tento vliv se projevuje zejména ve dvou základních oblastech. Na jedné straně je především přání rodičů - dítě chodí do školy, rodiče mají zájem, aby dítě ve škole prosperovalo, a protože dovednost naučit se číst je jedním z prvních úkolů, které musí dítě v období školní docházky zvládnout, je četbě věnována zvláštní pozornost minimálně v tom, aby si dítě splnilo své školní povinnosti v této oblasti. Rodiče tedy do jisté míry kontrolují, zda dítě čte a různými způsoby podporují jeho čtenářství. Druhým významným aspektem pro rozvoj čtenářství je celkové rodinné prostředí, domácí knihovna, prostory pro čtení a především vlastní četba rodičů, jejich vztah ke knihám a čtenářství, kdy rodiče působí především jako vzor.

Z pohledu průzkumu dospělých (populace starší 15 let)¹ vztah k četbě nejvíc ovlivnilo to, zda rodiče dbali na četbu respondenta v dětství (35 %), zda byla k dispozici domácí knihovna s velkým počtem knih (27 %), ale také jestli dotyčný navštěvoval knihovny (18 %), případně hovořil se známými o knihách (18 %). Na ženy mělo častěji vliv to, že se doma dbalo na četbu (41 %) a to, že pravidelně navštěvovaly knihovnu (22 %). Mužům často nevyhovuje žádná ze jmenovaných variant odpovědi (31 %) anebo neví, který faktor je ovlivnil nejsilněji (23 %).

Celkový kontext doplňuje zjištění, že většina Čechů má doma maximálně 200 knih (69 %). Lidé mají doma nejčastěji 51 - 200 knih (38 %). Průměrný Čech má doma 250 knih. Pořadí faktorů, které měly vztah k četbě, je stejný u čtenářů i nečtenářů. Samozřejmě že nečtenáři jmenují všechny možnosti daleko méně často než čtenáři. Pro vysokoškolsky vzdělané respondenty mělo větší vliv, že se doma dbalo na četbu (55 %) a že měli doma dostatek knih (38 %). Pro středoškolsky vzdělané respondenty bylo zase důležitější, že pravidelně navštěvovali knihovny (22 %) a měli známé, se kterými se o knihách mohli bavit (21 %)².

Průzkum dětského čtenářství uskutečněný Národní knihovnou ČR v roce 2013 přesvědčivě dokazuje, jak otec a matka mají poměrně odlišné čtenářské návyky, ženy čtou častěji knihy a časopisy, zatímco muži dávají přednost novinám. Z grafu je patrné, že kluci jsou méně nadšenými čtenáři, a to se přenáší i do dospělosti, kdy čte dvakrát více matek než otců. Samozřejmě do tohoto vztahu mohou vstupovat i jiné faktory jako pracovní vytíženost nebo samozřejmě i selektivní vnímání aktivit rodičů dětmi. Matky s vyšším vzděláním čtou častěji knihy než ženy s nižším dokončeným vzděláním, otcové jsou nejčastěji vnímáni jako čtenáři novin nezávisle na dosaženém vzdělání.

Zajímavou charakteristikou je právě to, zda děti čtení knih baví ve vztahu k tomu, jak intenzivní čtenáři jsou jejich rodiče. Velký vliv se prokazuje u obou rodičů: pokud maminku vnímají jako čtenářku knih, tak 17 % dětí velice baví čtení, což je dvakrát více, než pokud maminku nevnímají jako čtenářku. U otce je pak vliv podobný. Opačná negativní kategorie (vůbec nebaví) má také výrazně větší zastoupení u dětí, jejichž rodiče nečtou knihy.

Předčítání rodičů dětem je další charakteristika čtenářského zázemí. Protože předmětem průzkumu byly děti od 9 do 15 let, odpověděla jen pětina dětí, že ještě alespoň občas poslouchá čtení od rodičů. Nicméně pouze 12 % dětí rodiče nikdy nečetli (nebo si to nepamatují), ani když byly malé. O něco méně četli dětem rodiče se základním vzděláním. 11 % dětí ve věku 9-10 let rodiče stále čtou, starším dětem už skoro nikdo nepředčítá, což je logické a je to součástí vývoje teenagera. Zajímavá je souvislost, kdy třetině dětí, které vůbec nebaví čtení, ani jejich rodiče nikdy nepředčítali. Naopak pouze 2 % dětí, které velice baví čtení, rodiče nikdy nepředčítali. Tato závislost se projevuje téměř lineárně, ale právě pouze ve specifické kategorii "nikdy nečetli", což může být i důsledkem specifického rodinného prostředí, kde se dětem nikdy nepředčítalo.

Dalším způsobem podpory a motivace dítěte ve čtenářství rodinou je obdarovávání knihou. Téměř čtvrtina (23 %) dotázaných dětí dostává knihy jako dárek pravidelně, další polovina alespoň občas (52 %). Pouze čtvrtina dětí nedostává vůbec knihy, ale těm to nevadí (23 %) a naopak jsou dvě procenta dětí, které knihy jako dárek nedostávají, ale měly by o takový dar zájem.

Zatímco přímý vliv rodičů na dětské čtenářství s věkem dítěte postupně slábne, ale stále přetrvává nepřímý vliv ve formě motivace (děti dostávají knihy) nebo vzorů - rodiče pravidelně čtou a dítě tuto činnost chápe jako přirozenou a normální. Z moderovaných diskuzí s dětskými čtenáři plyne, že může nastat bariéra v rozvinutí skutečného (dobrovolného) čtenářství, pokud jsou děti nuceny ke čtení i ve středním školním věku. Málokdy si potom najdou kladný vztah ke čtení a často zůstávají čtenáři z donucení.

1. TRÁVNÍČEK, Jiří. Čtenáři a čtení v České republice (2013). Konference Knihovny současnosti 2013 [online]. 2013, s. 202-207 [cit. 2014-05-22]. Dostupné z:http://www.sdruk.cz/data/xinha/sdruk/ks2013/Sbornik2013.pdf
2. Tamtéž
3. PRÁZOVÁ, Irena. České děti jako čtenáři 2013. Čtenář. 2014, roč. 66, č. 4, s. 123-128.

Vít Richter