Sociálně znevýhodnění

Redakce zavádí na doporučení redakční rady novou rubriku, která bude věnována aktuální tematice v našich knihovnách - sociálně znevýhodněným. Úvodní článek napsala předsedkyně komise SKIP pro služby osobám se specifickými potřebami, která se touto tematikou dlouhodobě zabývá v brněnské Knihovně Jiřího Mahena.

Cesta z džungle terminologie

Čím více se naše knihovny snaží být přístupné lidem se specifickými potřebami, tím více vyvstává otázka, kdo všechno vlastně jsou lidé se specifickými potřebami. Můžeme si, podle naší vlastní zkušenosti, představit např. čtenáře či návštěvníky s mentálním postižením, čtenáře neslyšící nebo čtenáře, kteří patří mezi skupiny obyvatel sociálně vyloučené. Často, opět vycházejme z naší vlastní zkušenosti, si představíme i konkrétní projevy takového návštěvníka knihovny a někdy, a doufám, že mi prominete, i ty zvukové či pachové. Ale v takovém případě už děláme to, čemu se v knihovnách snažíme vyhýbat, a to je "škatulkování", které často vede k tomu, že naše knihovny nejsou přístupné všem, bez výjimky. Leckdy ty důvody jsou více než pochopitelné. To ale nic nemění na tom, že většina knihoven by ze zákona měla být přístupná všem.

Vraťme se ale k těm, které obecně nazýváme "lidmi se specifickými potřebami". Pod tento termín můžeme shrnout všechny skupiny uživatelů, kteří mají "specifický potřeby" ve srovnání s potřebami většinové populace. Pravdou ale je, že v určité životní etapě je součástí této skupiny každý člen oné většinové populace. Ať se jedná o rodiče na mateřské dovolené či seniory a nebo "jen" dospělého, který je prostě pracovně natolik vytížen, že nemá čas na dlouhé vyhledávání knih v knihovně a rozhovory se vstřícnými knihovníky; prostě spěchá, neboť čas jsou pro něj peníze. I tento, zdánlivě obyčejný návštěvník knihovny, by pod tuto definici mohl spadat. A tím se dostáváme k pojmu inkluze. Ten je sice spojován více se školstvím než s knihovnictvím, ale je možné se jím inspirovat.

V knihovnách se více věnujeme integraci (bývá definována jako nejvyšší stupeň socializace - opak segregace; soužití lidí s postižením a bez postižení)¹, tj. přizpůsobujeme prostředí knihoven tak, aby jej mohli využívat lidé se specifickými potřebami. Připravujeme speciální programy pro lidi se zrakovým postižením, máme jednoho či více odborníků na komunikaci ve znakovém jazyce apod. Nikdy však pravděpodobně nebudeme schopni pokrýt všechny skupiny uživatelů se specifickými potřebami. Oproti tomu prostředí, ve kterém dochází k inkluzivnímu přístupu (což je nikdy nekončící proces)², je prostředí, které přistupuje ke všem žákům (uživatelům) jako k jedincům, kteří jsou v něčem specifičtí. Nejde tedy o to věnovat někomu speciální péči, ale věnovat všem stejnou, neboť na ni mají nárok. Převedeno na speciální programy v knihovnách: nevytvářejme speciální programy pro vybrané skupiny lidí se specifickými potřebami, ale zvěme je na všechny programy, které pořádáme, a v případě, že budou mít zájem přijít, řešme, jak jim zážitek i informace zpřístupnit tak, aby jim rozuměli, ale zároveň, aby jim rozuměli i ostatní návštěvníci. Tím, že změníme přístup, získáme řadu nových poznatků, které můžeme nadále rozvíjet. Více o inkluzi můžete najít např. na stránkách občanského sdružení Rytmus³, které se inkluzí intenzivně zabývá.

Možná namítnete, že tento přístup není pro "vaši-moji-naše" knihovny, nicméně je to jedna z možností odpovědi na otázku, kdo vlastně jsou lidé se specifickými potřebami a bezesporu je to jeden ze zajímavých trendů přístupnosti škol, knihoven a dalších institucí.

A právě sledování trendů v oblasti problematiky lidí se specifickými potřebami má pozitivní vliv na to, jak i my měníme to, jak přistupujeme k návštěvníkům knihoven, kteří chtějí naše služby využívat. Základem adekvátního přístupu, a zde záměrně neříkám "správného", neboť mnohdy drobná chybička nás posune mnohem dál než stovky prostudovaných publikací, je přímý kontakt s danou cílovou skupinou. Tím nejen že máme možnost získat přehled o správné a nesprávné terminologii (nové a zastaralé), která se v dané oblasti užívá, tak i o problémech a slabých místech přístupu k lidem s danými specifickými potřebami. Není často nic horšího, když promluví člověk, který řadu let s vybranou cílovou skupinou lidí s postižením pracuje a začne používat termíny, které jsou již desítky let zastaralé, a popisuje postupy, které jsou již dávno překonané. V tom případě se těžko můžeme zmínit o "drobné chybě".

Možná je to právě knihovnickým prostředím, že představitelé této profese patří mezi nejtrpělivější lidi, stejně jako lékaři, neboť jsme zvyklí setkávat se s velkým množstvím typově odlišných lidí a vykonáváme pro ně služby, že si často tyto terminologické nepřesnosti odpustíme, ale věřte, že mimo tuto oblast působí tato "drobná chyba", že si naši partneři z řad pracovníků organizací, které zastřešují lidi s různými druhy postižení, mohou říci, že o spolupráci s námi nemají zájem. Neprokazujeme totiž to, že máme opravdu zájem. Je to stejné jako například když vám při výběrovém řízení do knihovny někdo řekne, že nikdy dříve nebyl v knihovně nebo vám vypráví o tom, že určitě zvládne lístkový systém v instituci, která více než 20 let využívá automatizovaný knihovní systém. Myslím, že ty pocity se dají srovnat.

Situace se komplikuje i tím, že neexistuje žádná přesná norma - kodifikace - úzus, jakou terminologii použít. Rozcházejí se terminologie v učebnicích, odborných publikacích, na fakultách i mezi rodiči či zástupci organizací. Nejčastěji a asi i v současné situaci je "nejsprávnější" použít označení "člověk se specifickými potřebami", pokud se jedná o nějakou konkrétní skupinu a vy jste si tím jisti (a tady je nutné se opravdu zamyslet, jestli jste si jisti, neboť praxe říká, že v dnešní době se velmi často setkáte s lidmi s kombinovaným postižením). Můžete použít i termín "člověk s - určitým typem - postižení" (např. člověk se zrakovým postižením). Pravdou ale je, že ani lidé, kteří do této skupiny spadají, nejsou rádi, když jsou takto označování. Důležité je použít při této terminologii slovo "člověk" na prvním místě, protože je to termín, který je v popředí - zajímá nás jedinec a ne jeho postižení, a pokud nemusíme, nerozvádíme to dál. Toho si můžete všimnout např. i ve svém nejbližším okolí. Pokud má někdo z vašich blízkých v rodině člověka se specifickými potřebami, určitě o něm takto nemluví, je to pro něj např. teta, strýc, rodič.

Můžeme se také často potkat s označením "člověk s postižením", ale opět je zde znát drobný pejorativní nádech, neboť skoro nikdo z lidí, kteří mají nějaké specifické potřeby, nevnímá sám sebe (nebo někoho ve svém okolí), jako "postiženého". Dalším používaným termínem je "člověk s handicapem". Handicap (česky překládáno jako znevýhodnění) se projevuje jako omezení vyplývající pro jedince z jeho vady nebo postižení, které mu ztěžuje nebo znemožňuje naplnit roli, jež je pro něj normální⁴ Handicapovaným může být i ten, kdo si zlomí nohu a nosí berle apod. Do podobné skupiny patří i další anglický termín, jehož používání převažuje: "disability" (postižení) tu je definováno jako "omezení nebo ztrátu schopnosti vykonávat určité činnosti způsobem nebo v rozsahu, který je pro člověka považován za normální".⁵ V českém prostředí jsme se tento termín snažily velmi často překládat a to je částečně důsledek i současného terminologického zmatku. Definici těchto dvou termínů bychom mohli shrnout tím, že míra handicapu je u každého člověka s postižením velmi individuální.

Ještě se v obecné rovině můžete setkat s označením "dítě se specifickými vzdělávacími potřebami", což je termín, který se používá zejména ve speciálním školství. A s obecnými termíny a vývojem situace v sociální oblasti je i zrušení termínu "ústav", přešlo se na terminologicky jiné označení takovýchto zařízení, ale i na jejich reformu, která směřuje více k inkluzi než k separaci, která byla často oficiální politikou v minulém a předminulém století. Podobné problematické označení je i "blázinec", které zcela chybně označuje současnou psychiatrickou nemocnici (někde ještě uváděnou jako léčebnu). I zde, z historického kontextu víme, že zde bývali dávání do separace lidé, kteří duševní nemocí netrpěli. Ale když před kýmkoliv, kdo má vlastní nebo zprostředkovanou zkušenost s takovou nemocnic, vyslovíte slovo "blázinec", věřte, že vás musí mít hodně rád nebo respektovat vás, aby se neotočil a bez rozloučení neodešel.

A takových příkladů bychom dokázali najít na stovky. Každá oblast sociální problematiky prochází vývojem, např. je naprosto přežitý termín "znaková řeč", neboť z hlediska gramatiky českého jazyka zní stejně jako označení "česká řeč", tudíž se používá analogický termín "znakový jazyk" a velmi často se také objevuje i chybný termín (ale opět správný termín v určité historické etapě), který popisuje člověka "hluchoněmého". Nicméně i ten, pokud nemluví, používá adekvátní komunikační systém. Stejně jako člověk s kombinovaným postižením zraku a sluchu. V tomto případě jde o postižení velmi závažné, mnoho čtenářů s tímto typem postižení mít v knihovně nebudeme, ale i tak bychom měli vědět, že tito lidé nejsou v žádném případě "němí". Mají, stejně jako jiní, svůj vlastní komunikační systém (vlastně několik systémů) a bývají přesněji označováni jako lidé hluchoslepí.

Můžeme narazit v literatuře také na označení různého stupně postižení, ale i zde je objektivně těžké ze subjektivného pohledu posoudit, zda se jedná o člověka slabozrakého, nevidomého apod. Do toho se radši vůbec nepouštět. Pokud však za každou cenu chceme a potřebujeme klasifikovat, jako nejvhodnější se mi jeví rozdělení skupin na informačním portále pro osoby se specifickými potřebami Helpnet.cz⁶: lidé se zrakovým postižením, lidé se sluchovým postižením, lidé s tělesným postižením, lidé s mentálním postižením, lidé s vnitřními nemocemi (alergie, diabetes, mozková mrtvice apod.), lidé s kombinovaným postižením (např. hluchoslepotu), lidé s duševními nemocemi, senioři, rodiče dětí se zdravotním postižením (osoby pečující). Pro potřeby knihoven je potřeba tento výčet doplnit ještě o skupinu lidí sociálně vyloučených, lidí v těžkých životních situacích, příslušníky menšin a pro pracovníky dětských oddělení i o skupinu lidí se specifickými poruchami učení a chování a skupinu lidí s narušenými komunikačními schopnosti (např. mutismus), ale skupin by mohlo být mnohem víc... vše nás opět vrací k tomu, že v hledáčku našeho tématu je "člověk".

Bc. Helena Hubatková Selucká

Literatura:

1. SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika: prevence a diagnostika, terapie a poradenství, vzdělávání osob s různým postižením, člověk s handicapem a společnost. Praha: Grada, 2007. Str. 31. ISBN 978-802-4717-333.
2. SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010. Str. 25. ISBN 978-80-7367-691-9.
3. RYTMUS. Inkluzívní vzdělávání [online]. 2009 [cit. 2014-02-14]. Dostupné z: http://www.rytmus.org/
4. SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál, 2010. Str. 23. ISBN 978-80-7367-691-9.
5. Tamtéž.
6. HELPNET [online]. 2009 [cit. 2014-02-14]. Dostupné z: http://www.helpnet.cz/index.asp