Děti (ne)čtou

Jen si začněte s knihovnicemi aneb Trocha poezie nikoho nezabije

Knihovnice jest ženou oduševnělou, vyznačuje se důstojností zvýrazněnou obyčejně brýlemi se zlatými obroučkami, jež jí stále po nose trochu kloužou, což vyvolává opakované charakteristické gesto (tzv. bibliothekarische Aufschiebung), oděna je do šatů nenápadné barvy, střihu spíše delšího, majíc na paměti, že čas od času je nucena použít aktivně schůdky či židlici, neb žádaná kniha bývá v nejvyšších policích, je až do konce předepsané pracovní doby usměvavá a trpělivá, nehlučná. Po ní se může razantně změnit, ale nebývá to pravidlem. Vědoma si své sečtělosti, nehrbí se v žádném smyslu toho slova. Výjimkou mohou být knihovnice aspirující na místo vedoucí, ale procento není statisticky zjištěno. Shrnuto - knihovnice je esteticky střídmá a chápavě korektní. Knihovnice. Jedna knihovnice. Ale když je jich 17 pohromadě?

První tři červencové dny se tento poměrně masivní slet konal v rámci Loutkářské Chrudimi v tamní městské knihovně. Loutkářského však v tomto roce během tří dnů mnoho nebylo. Předmětem zkoumání byla totiž poezie, konkrétně poezie lidová. Pokoušeli jsme se hledat k literárnímu obrazu, literárním figurám a znakům obrazy divadelní. Aby poezii sdělované z jeviště nebylo ublíženo popisnou ilustrací, která je ve výsledku vždycky nakonec mocna menšího zásahu než slovo samé, aby slova dostávala jevištními prostředky ještě jiné, bohatší významy. A to je úkol nad jiné těžký. Vyžaduje pokoru k poezii, nepovrchní přemýšlení o jejím smyslu a tvořivé, nekonvenční hledání prostředků k divadelnímu obrazu. Ze 17 knihovnic postupně opadávaly brýle se zlatými obroučkami (tzv. bibliothekarische Unterschiebung), korektní šatové sukně byly zaměněny za pracovní kalhoty (často značně nekorektní) a milé knihovnice se staly velmi hlučnými. Jistě, zůstaly si stále vědomy své sečtělosti, seznavše ovšem, že jim to není nic platno, neboť jazyk divadla je jen lžičkou živen vědomostmi, zato však je sycen lopatami kreativity, svobodného myšlení a představivosti. Postupně se vytříbilo 5 skupin, které inscenovaly 5 básní. Žánrově od kramářské písně až po křehkou milostnou lyriku. V neděli kolem poledního bylo hotové (předveditelné) představení, jakási komponovaná montáž textů a písní. S potěšením konstatuji, že z mého pohledu představení zdařilé, v němž poezie neprohrála, ba řekl bych, že pookřála. Mělo by následovat 17 jmen, jež by se tu představily namísto divadelní "děkovačky", za všechny jen jména dvě: Iveta Novotná to celé sezvala, zorganizovala a držela pevně v rukou a Zlata Houšková, guru těchto "mimovýpůjčních aktivit", přemýšlivá podněcovatelka moderního pojetí knihovnické práce.

Celé představeníčko propojovala báseň "Bílé husy bílé, vysoko letíte, daleko vidíte", díval jsem se na ty dívky, paní a dámy a věřte nevěřte, chvílemi mi zdálo, že v těch pracovních kalhotách, bez zlatých brýlí a bez schůdků a židlí opravdu, skutečně létají (tzv. bibliothekarisches Fliegen). A to prosím bylo v červenci, dávno po svatojakubské noci! Pak že poezie ztrácí svou moc...

František Zborník