Děti (ne)čtou

OKnA v Chrudimi

OKnA (O Knihovnických Aktivitách) je název soutěžní přehlídky knihovnických besed a pořadů pro děti a mládež. Jak taková přehlídka vypadá? Do určitého města se sjedou knihovníci a knihovnice z celé republiky a po dva dny pracují na předem vyhlášené téma s dětmi z místních škol. Ke každému jednotlivému pořadu se dostavuje pokaždé jiná třída dětí. A pořady probíhají ve velkém sále, kde všechno sleduje jak publikum, tak porota.

Pracovat s dětmi, které vidíte poprvé v životě, je pochopitelně nevýhoda. Ve svém domovském prostředí, kde místní děti znáte, můžete ovlivňovat průběh besedy tím, že budete pokládat otázky záměrně těm z nich, o kterých víte, že vám dobře odpoví a posunou rozhovor dál. Ale u zcela neznámých, nových dětí můžete uspět jedině, pokud je dokážete skutečně zaujmout. Letošní soutěžící to měli s dětmi dokonce ještě náročnější, protože téma bylo vyhlášeno pro žáky II. stupně ZŠ (6. až 9. tříd), a to je těžší cílová skupina - nejednou jsem slyšela od různých knihovnic, že dokud jsou děti ještě malé, jsou velmi vděční a pozorní posluchači, ale jakmile dosáhnou věku 10-11 let, už není tak snadné je zaujmout.

Nápad na takovou přehlídku vznikl na Slovensku, v knihovně P. O. Hviezdoslava v Prešově a ještě přesněji v hlavě Gabriely Futové, prešovské knihovnice a populární slovenské autorky knih pro děti a mládež. Slovenská zkušenost byla brzy převzata i v Čechách. Nultý ročník v Čechách loni uspořádala knihovna V. Čtvrtka v Jičíně a na počest 100. výročí narození svého patrona věnovala téma besed Václavu Čtvrtkovi a jeho dílu. Letos už se konal I. ročník přehlídky - tentokrát ji pořádala Městská knihovna Chrudim a téma besed bylo Sci-fi a fantasy. Tradice se tedy ujala.

Člověk, který přenesl semínko přehlídky na českou půdu a od samého začátku je garantem projektu, je knihovnice z Chrudimi Iveta Novotná. S Ivetou Novotnou se znám, jenomže v čistě osobní rovině - až do letošních OKEN jsem neměla možnost ji vidět v práci. Znám ji jako citově založeného člověka, proto jsem v Chrudimi na OKNECH nestačila zírat, když se přede mnou ukázal úplně jiný člověk, jiná Iveta - Iveta-realizátorka, praktička, osoba, která dokáže věci uskutečňovat a táhnout je organizačně. Někteří lidé hýří nápady jako ohňostroje, avšak všechno nakonec zůstává jen u nápadů, zatímco jiní tolik nemluví, ale jednají a realizují - Iveta se ukázala být z těch druhých.

Právě ji taky napadlo, abych se letošních OKEN zúčastnila jako členka poroty, čímž prokázala naprosto neortodoxní myšlení. Nereprezentuji totiž žádnou kulturní instituci, nejsem knihovnice, ani pedagog. Byla jsem oslovena na základě toho, že už několik let píši o knihách pro děti na internetu a zajímám se o dětské čtenářství. A také proto, že jako člověk zvenčí bych byla zcela nestranná.

Na přehlídku jsem se těšila. Za mého dětství se knihovnice staraly jenom o výpůjčky. Nepamatuji si, že by si některá z nich o nějaké knize se mnou povídala nebo že by mi něco doporučila ke čtení, a myšlenka, že by pro nás děti mohla dokonce udělat i besedu, by mě tehdy nenapadla ani v mých nejdivočejších snech. Proto, i když už jsem ve středním věku, jsem se těšila jako malé dítě na to, že po dva dny se budu koukat jenom na besedy a že všechno, co mi v tomto ohledu v dětství bylo odepřeno, si bohatě vynahradím. A také jsem si to vynahradila. Během přehlídky jsem viděla nejrůznější formy práce s dětmi. Někteří využívali audiovizuální techniku, jiní jenom magnetickou tabuli, třetí oboje. Tereza Kafková z MěK Havířov dokázala s pomocí audiovizuální techniky i magnetické tabule uspořádat přehledně neuvěřitelné množství informací. Alice Hrbková z KMHK si vystačila pouze s magnetickou tabulí, ale na konci svého výkladu rozdala dětem letáky se shrnutím toho nejdůležitějšího, co bylo řečeno. Vendulka Vachová z MěK Chrudim předvedla úžasnou schopnost navázat s dětmi kontakt a rozproudit rozhovor o strachu a síle myšlenek. Marika a Martin Čadka z Třince vystoupili společně a zdramatizovali před dětmi dost strašidelnou vizi budoucnosti z povídky Paola Bacigalupiho, čímž jim přiblížili žánr dystopie. Jitka Jílková z MěK Most vytáhla pěkně starý a ohmataný výtisk povídek a já jsem byla zvědavá, zda si tím nevytvoří nevýhodu, protože, jak znám děti, letí spíš na to, co je lesklé a nové. Ona ale vyprávěla podle své knihy tak poutavě, že i my porotci jsme jí viseli na rtech. V nejzajímavějším přestala a požádala děti, aby ve skupinkách dokončily příběh samy. Děti se ujaly dopisování s chutí, jedna skupinka se dokonce rozdováděla a přimíchala do vyprávění postavu z úplně jiného příběhu - robota Bendera z Futuramy. A mně se to od té skupinky strašně líbilo - líbilo se mi, že se chovají uvolněně, že se nesnaží někomu zalíbit nebo zavděčit, že jsou naprosto spontánní a jsou sami sebou. Zásluhu na tom samozřejmě měla mostecká knihovnice, která je dokázala nejenom zaujmout, ale i vytvořit atmosféru, v které děti neměly vůči ní žádné zábrany. Tato knihovnice pak zaslouženě získala jak první místo od poroty, tak cenu publika.

Úkoly určené dětem často byly tak atraktivní a nápadité, že si je řešili pro sebe i diváci v hledišti nebo jednotliví porotci. Když Zdenka Rytinová z MěK Kutná Hora zadala svým žákům úkol kreslit podle ústních pokynů, aby jim názorně předvedla, jak funguje představivost, zároveň s dětmi kreslil skoro celý sál. To samé se opakovalo, když Miloslav Linc z KJM Brno požádal svoji třídu, aby zazpívala hymnu Bradavic, všichni stejnými slovy, ale každý na svou vlastní melodii, s jedinou podmínkou, že melodie by měla znít bodře a optimisticky, a sám spustil na způsob svižného pochodu - zpíval knihovník, zpívaly děti a s nimi taky celý sál.

Ne v poslední řadě se mi strašně líbili i lidé z publika. (To sestávalo skoro výhradně z dalších knihovnic, které přijely, aby se nechaly inspirovat.) Po prvním soutěžním dni jsme se před rozchodem na semináře shlukli na dětském oddělení chrudimské knihovny a já jsem se ocitla u regálu s novinkami v hloučku s několika knihovnicemi. Pohled mi padl na knihu, kterou jsem léta vyhlížela na českém trhu a tak dlouho jsem čekala, aby ji někdo v Čechách přeložil a vydal, až jsem nakonec přestala doufat - Howlův putující zámek od Diany Wynne Jonesové. Najednou kniha stála zhmotněná přede mnou, a to mě tak rozrušilo, že jsem na ni ukázala a vyhrkla jsem nahlas: "To je můj sen! Už tolik let si to chci přečíst!" V tu ránu knihovnice vedle mě vytáhla zápisník a poznamenala si autorku a název. Přesně totéž bych udělala i já, kdybych spatřila u někoho takovou reakci na knihu. A tato knihovnice nebyla jediná, kdo si tak spontánně zapsal titul - během dvou dní přehlídky jsem zahlédla víckrát, jak si přítomní poznamenávali názvy knih, o kterých padlo slovo - byl to reflex, něco, co se u nich spouštělo automaticky hned, jak zaregistrovali náznak, že by nějaký titul stál za vyzkoušení. Já mám úplně ten samý reflex a v prostředí nečtenářů kvůli němu často působím jako praštěná. Na OKNECH jsem se s tímto svým reflexem poprvé v životě necítila praštěná - cítila jsem se tam, jako kdybych se konečně ocitla mezi svými, mezi lidmi své krevní skupiny, mezi svými bratry a sestrami v praštěnosti.

Nikoleta Zdražilová