Do rámečků

Městská knihovna roku 2011 je v Lounech

Euforie, radost, slastné pocity a krásné dny na vlně úspěchu, večírky, upřímná i ta druhá blahopřání, bonbony, kytky, hlavně úsměvy čtenářů. Oni přeci patří do té nejlepší knihovny, vybrali si dobře, žijí ve městě, které něco dokázalo. Možná je to naivní, ale lounská knihovna, otevřená v prostorách bývalé radnice teprve před několika měsíci, si úspěchu opravdu nesmírně užívá.

Jak se dojde k takové ceně? Jak se rozhodnout, které cesty jsou správné a které je třeba opustit?

Domnívám se, (a vím, že to nemusí být správné a přijatelné pro všechny), že řídit knihovnu je stejné, jako řídit kteroukoli jinou firmu. Fungují stejné principy v řízení, stejné reklamní triky, stejné personální postupy, jen nechceme realizovat čistý zisk na účtech, ale ve statistickém výkazu... Přijmeme-li tento postoj, pak je vše jednodušší. Důležitý je zákazník - tedy čtenář a návštěvník, kterého musíme naladit na příští návštěvu, nabídnout mu něco, co ho přiměje k tomu zachovat nám věrnost. Konkuruje nám každý, kdo potřebuje volný čas lidí, nemusí chtít nutně peníze.

Často se nás kolegové ptají, jak to děláme, že máme dobrovolníky, sponzory, návštěvníky, kdy a jak se dá taková cesta nastartovat. Myslím, že je důležité, abychom své město bavili (čti zajímali, ponoukali k aktivitě, popostrkávali), abychom byli vidět a nestáli v koutě. Veřejná knihovna je prostě královnou mezi veřejnými domy (tímto sloganem vykrádáme Jana Buriana, ale jemu to určitě nevadí) a jako královna se může chovat. Musí být sebevědomá, může určovat směr, nesmí se ničeho bát. Je zřejmé, že ve 21. století knihovny ztrácejí funkci prostých půjčoven knih, což ovšem neznamená, že by kniha nebyla předmětem číslo jedna v naší práci. V podstatě děláme "psí kusy", aby návštěvník z knihovny s knihou odcházel. Musíme dobře zvážit, co a kdy koupit, co a kdy vyřadit, jak s fondem nakládat. To je úplně nejzásadnější podstatou, musíme mít vzdělaný a kvalifikovaný personál (ten však nemůže pracovat za plat nekvalifikovaného dělníka), který samostatně a kreativně pracuje, hledá jiné možnosti, ponouká ke kritickému myšlení. To je základ a pak hledáme, co zrovna naše město potřebuje. Tedy jde o dokonalou znalost prostředí a populace, pro kterou pracujeme. Louny potřebovaly systematickou práci pro seniory, tudíž se nádherně dá provozovat "třetí věk", dají se lehce najít dobrovolníci. Potřebuje-li město řešit volnočasové aktivity pro děti, dá se v knihovně otevřít spousta klubů, odpoledních programů s asistenty, dobrovolníky. Nemá-li město vyřešenu otázku sociálních služeb, dá se otevřít kavárna, která slouží jako terapeutické pracoviště... A pak je třeba umožnit lidem, aby do knihovny přišli - otevírací doba v no a čtenáři jsou na koupališti, pak je nutné otevřít plážovou knihovnu, potřebujeme-li na sebe upozornit, vyjdeme s knihami na ulici.

A pak je to pochopitelně postoj zřizovatele. My šťastnější máme takového, který přestěhoval knihovnu do domu číslo 1 na náměstí, považuje oblast kultury za důležitou a podstatnou pro rozvoj svého města. Ale to také není samo sebou, zřizovateli musíme ukázat, že právě knihovna je výbornou investicí.

Cest k úspěchu je tudíž mnoho. Věty typu - ...vždycky to tak bylo, ...to nejde, ...nemáme peníze..., zaměstnanci tohle nechtějí..., co máme dělat víc..., musíme ovšem ze svého slovníku vyřadit.

Dagmar Bahnerová