BULLETIN
SVAZ KNIHOVNÍKŮ A INFORMAČNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR |
4 |
||
Aktuální číslo | Archiv | Obsah |
Elektronická verze |
Do rámečkůJeden den v protivanovské Knihovně roku aneb Jak jsem jel na houby Letošní sezóna se, alespoň v našem kraji, zapsala do houbařské kroniky písmem tmavšího odstínu. Ještě v září mnoho z nás marně doufalo ve "třetí vlnu", a s nadějí jsme se obraceli alespoň k václavkové jistotě. To byl právě čas, kdy jsem vyrazil. Za ujišťování se, že úlovek není podstatný, a že zážitek objevování nových míst naší vrchoviny je k nezaplacení. Autem jezdím houbařit nerad, neb to mě připravuje o meditační desinfekci trávícího traktu. Autobus mě tedy odvezl směrem k místům obvykle zaručujícím přinejmenším dvě porce smaženice. Rozlehlé smrčiny s ostrůvky starých bučin, březových hájků a mokřadních luk. V podzimním slunci není nic krásnějšího. Nicméně je brzké ráno, a na protivanovském náměstí lije jako z konve. Je obvyklé, že místní horácké počasí bývá vůči našemu hanáckému inverzní. Pláštěnku nemám, restaurace ještě zavřená. Jediné světlo na dohled z náměstí kromě obchodu vyzařuje z prosklené stěny nad nápisem KNIHOVNA. Velikostí předčí návěstí kdejaké firmy. Světlo mě láká, ale říkám si, že jej nejspíš včera zapomněli zhasnout. V tuhle dobu "nepremáva" ani má domovská knihovna prostějovská, natož tady. Kromě toho mě odrazuje i začátek provozní doby "až" v 8 hodin. Venku stát nejde, zkusím to. Otevře mi paní, sama prý vášnivá houbařka a turistka, a s pochopením mě zve do útulného tepla. Že je tu dnes dřív, musí totiž dopsat místní zpravodaj. Děkuju jí s tím, že bych tu nad knížkou jen počkal na zpáteční autobus. Už na druhý pohled dovnitř ale tuším, že na četbu možná ani nedojde. Všude nějaké fotky, malůvky dětí, dekorační výrobky dospělých, po stolech předměty, které bych čekal spíš v muzeu. Paní prý chystá výstavu starodávných nástrojů, které jí místní lidé půjčili. Fotky jsou výmluvné, přesto nezdvořilým vyptáváním zjišťuju, co všechno se tu děje. Mladá učitelka s kytarou před zpívajícím potěrem, místní mladé cestovatelky přednáší o svých zážitcích, důchodci na kafíčku, dámy všeho věku cvičí jógu, děti se chlubí diplomy z literární soutěže, divadelní představení, setkání knihovnic a knihovníků ze široka daleka, plná místnost lidí visí na rtech vojenskému kaplanovi... Že bych sem jezdil častěji? Otevřený prostor mě ale vtahuje dál, mezi regály. Konečně jsem si vybral. Aby byl pocit neuvěřitelnosti dokonalý, přijal jsem nabídnutý čaj, a sednul si s knížkou k jednomu z řady oken. Z tepla se dívám na tu venkovní slotu, a nemůžu z ní spustit oči. Na náměstíčku se pořád něco děje, a čtení proto flákám. Ráno se tu vystřídalo několik babiček, později dopoledne mladé maminky s dětmi, a kolem oběda si přišli zasurfovat i pánové ve středních letech. Pan starosta s nadšením přinesl nějaké nové knížky, pochválil výstavu a odnesl si hotový zpravodaj. Po vyučování přišla banda školáků. Už si nechodí jen krátit čas čekání na autobus. Prý jim, ať už v zápalu hry nebo v začtení se, často ujede. Zatímco mně ujely spoje už čtyři, přestalo pršet, a láká mě to aspoň na chvíli ven. Knížku si chci dočíst doma, a stávám se proto registrovaným čtenářem knihovny. Zjistím si odjezdy dalších autobusů, prohlédnu mapu, a rozloučím se s paní knihovnicí. Trvá na tom, abych v zimě přijel na běžky, a s hrdostí starousedlíka vychvaluje okolní přírodu. Procházkou jsem ukojil své původní turistické choutky, a na doporučení knihovnice pro sebe objevil nedaleký pramen říčky Punkvy. Když se před čtvrtou vracím, okny vidím v knihovně ještě spoustu lidí. Dík zvědavosti jsem tedy stihnul zahájení výstavy, i na desinfekci došlo. Objevitelský zážitek byl dokonalý bez hub i bez hlubokých hvozdů. Přivezl jsem dokonce i nějaký ten úlovek, byť literární, nicméně zaručeně nezávadný a velmi chutný. Protivanovští totiž o sobě a svém okolí vydávají knížky. Rád si tak svoji domácí knihovničku obohatím o jejich dvoudílné dějiny a sborník zdejších pamětníků zvaný Protivanovsky vzpominani. A až pojedu na ty běžky, třeba už budou mít hotový slovník místního svérázného nářečí. Toto se mohlo stát kterýkoliv ze všedních dnů kromě středy. Že bych se přestěhoval? 9. října jsem pak nad novinami jen souhlasně pokyvoval hlavou. Jsem totiž hrdým uživatelem Knihovny roku ČR 2009. P.S. Doneslo se ke mě podezření, že tu nemají hospodu. Proč by taky jinak chodila čtvrtina místních do knihovny? Byl jsem tam a říkám vám - dobrá hospoda stojí přímo naproti knihovny přes rušnou silnici. Zdravá konkurence, s perspektivou symbiózy. Možná by mohli Protivanovští zvážit propojující nadchod. Nebo alespoň přímou linku PIP - první informační pomoci - z hospody do knihovny. Až zase chlapi budou nad pivem poměřovat své encyklopedické znalosti... Mgr. Tomáš Štefek |
|||
|
SKIP |