BULLETIN
SKIP

4
2007

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

CO NOVÉHO VE SKIP

V regionech

JIŽNÍ MORAVA

Dánská cesta

Jako malý chlapec jsem hrával šachy. Velmi mě tenkrát fascinovala šachová terminologie, třeba Sicilská obrana. Nechci do nejrozšířenějšího a nejčtenějšího knihovnického periodika vpašovat šachovou rubriku, ale chci něco naznačit.

Do Dánska se knihovnice a knihovníci z jižní Moravy a jejich hosté chystali již třikrát. Vyšlo to až na čtvrtý pokus. Cesta byla sice časově namáhavá, byla náročná, ale, soudím, byla úspěšná. Účastníci expedice navštívili Královskou knihovnu v Kodani, zvanou Černý diamant. O dojmy se můžeme podělit. Byly vynikající. Takovou architekturu hned tak neuvidíte, ledaže byste tam také zajeli. V této souvislosti musím poděkovat pracovníkům Královské knihovny paní Lone Oemann a panu Christianovi Kaatmaanovi za jejich čas, zasvěcený výklad o nevšední ochotu.
Další navštívenou knihovnou byla Centralbibliotek Odense. Náš kolega Kent Skov nám přiblížil problematiku dánského knihovnictví a ukázal nám i knihovnu. Bohužel už bez knihovníků. Cesta byla zarubaná a tak jsme přijeli po úředních hodinách. Na srdečnosti přijetí to poznat nebylo.
Být v Krakově a nebýt na Wavelu, znamená, být v Odense a nenavštívit rodný dům Hanse Christiana Andersena. Laskavostí dánských kolegů jsme se tam dostali zdarma.

Nu a abych se vrátil k šachům. Naše pokusy byly korunovány na čtvrtý pokus. Být šachistou, tak tento pomalý, rozpačitý gambit, vedoucí k vytouženému cíli, bych nazval Dánský útok.

Stručné konstatování závěrem. Přes třicet informacíchtivých knihovnic a knihovníků spokojeno a není vyloučena ani případná repríza.

MQ

Knihovnické kolegium                                                                            

     Patrně nesu sovu do Athén, když připomínám knihovnické veřejnosti známou skutečnost, že knihovníci z jižní Moravy pořádají svá kolegia. Jedno z nich se konalo 31. října. Tomuto kolegiu však předcházelo zasedání výboru, které se velmi aktivně a soustředěně věnovalo aktuálnímu dění v našem knihovnictví a krom toho ještě otázku názvoslovnou. Nevíte-li o čem píši a jste-li lační informací, čtěte dál.

Po jedné z mnohých akcí o parcelaci našeho státu, se najednou stalo, že regionálních uskupení bylo více. Někteří ihned svoje regiony přizpůsobovali hranicím nových krajů. Na jižní Moravě vznikla situace krajně odlišná. Nikdo nepřešel do nového regionu a někteří, kteří v něm dříve nebyli, tak do něj přešli. Takže nyní je toto regionální těleso tvořeno zástupci vlastního Jihomoravského kraje, jsou tam soustředěni zástupci krajů Vysočina, Zlínského a Olomouckého kraje. Tomuto prostoru se jen těžko, ano, souhlasím, jen velmi těžko, dá říkat jižní Morava. Jak jej tedy nazvat ? Byl zvolen název Velká Morava. To bylo bez jednoho přítomného na výše zmíněním kolegiu také schváleno.

Nyní se tedy dostávám k vlastnímu meritu článku, textu a problému. Čas je veličina neznámá, je však měřitelná. Stává se téměř každému knihovníkovi, zaslechl jsem, že i neknihovníkovi, že je čas odejít na zasloužený odpočinek. Rád bych viděl odpočívajícího knihovníka. Nu, ale k věci. Protože dvě naše drahé a vzácné kolegyně Mgr. Marie Kratochvilová a Mgr. Marta Ondrášková se rozhodly, že poslední den tohoto roku, bude též jejich posledním dnem pracovním, bylo na místě je nějak vyznamenat, odměnit, či nějak jinak na problém lidského času upozornit. Byl jim tedy na již nejméně dvakrát zmíněném kolegiu udělen titul Velkomoravský knihovník. K tomu bylo přidáno desítky blahopřání, přání pevného zdraví, radostí ze života a dalších a dalších. Už si je všechna nepamatuji.
Poznámka jazykovědná. Stále píšu knihovník, ale mám na mysli především své vzácné kolegyně - knihovnice.

MQ