BULLETIN
SKIP

SVAZ KNIHOVNÍKŮ A INFORMAČNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR

4
2006

Aktuální číslo Archiv Obsah

Ilustrační foto

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

RSS

SMĚR

Zkušenosti s kamerovými systémy v pražské Městské knihovně

Kde jsme použili kamery?

1. Předsálí v ústředí - slouží jako průmyslová televize umožňující technikům sálů ze svého pracoviště monitorovat předsálí (vlastní sály mají pod přímým vizuálním dohledem).

2. Kamerový systém v pobočce Korunní - v interiéru i exteriéru hlídá klíčová místa budovy. Kamery jsou analogové, nicméně zpracování probíhá digitálně, včetně pořizování záznamu. Provádí se pouze záznam s možností ex-post prohlížení. On-line sledování kamer nakonec nebylo zprovozněno z důvodu komplikovanosti instalací klientského prohlížecího softwaru.

3. Kamerový systém v pobočce Smíchov - analogový, včetně analogového záznamu na smyčku. Kvůli technickému provedení je záznam nekvalitní, záznam nelze přehrát mimo specielní zařízení, a jeho kvalita je nedostatečná pro jakékoliv důkazní řízení. Takže jsme sice pěkně nahráli, jak nám někdo krade kameru, ale nikdo ze záznamu nedokázal zjistit, kdo to byl.

4. Kamerový systém v pobočce Břevnov - plně digitální, slouží jen jako průmyslová televize, aby obsluha u pultu měla přehled o dění v čítárně.

Z výše uvedených aplikací máme jednoznačné zkušenosti:

- Běžně dostupné kamery nemají dostatečné rozlišení obrazu na to, aby se záznam dal použít jako důkaz pro policii. Rozlišení běžných systémů se odvíjí od rozlišení běžné televize (na které se často obraz i sleduje), a toto rozlišení je malé na to, abychom měli dostatek detailů v obraze zabírající větší prostor. A aby kamery zabíraly menší prostor s více detaily, potřebovali bychom zase příliš mnoho kamer. Takže v praxi krásně zjistíme, že nám někde dělal neplechu, např. člověk v červeném kabátu, při troše štěstí zjistíme, že měl i knír, ale to je tak všechno. A to je málo! Ostatně, vzpomeňte si na televizi, kde občas ukazují obrázky nějakého zločince z bezpečnostních kamer. není to fotka, je to mazanice. A kamerový systém s větším rozlišením je technicky i finančně velmi náročný.

- Z předchozího bodu je zřejmé, že archivace dat nemá valný smysl. Smysl kamerového systému nalézáme ve využití jako průmyslové televize, a to ještě jen tehdy, má-li se na ní kdo dívat. Pokud se někde ve světě používá kamerový systém, také mají příslušné bezpečnostní pracoviště s dozorem na kamery. Například supermarkety. Jakmile dozor zjistí nějaký incident, okamžitě informuje bezpečnostního pracovníka, který ihned zasahuje. Knihovny ale na toto nemají jak lidi, tak prostředky.

- Když už chceme záznam archivovat, pak zásadně digitální cestou. Digitální zpracování umožňuje uchovávat záznam v původní časem nedegradované podobě. Nahraná data se dají velmi snadno duplikovat, archivovat, přenášet na značné vzdálenosti, snadno přehrávat. Nehledě na to, že digitální zpracování umožňuje i výrazně zvýšit efektivitu uloženého archivu třeba pomocí detekce pohybu v obrazu. Zjednodušeně řečeno, ukládá se obraz jen když že něco děje. Není třeba mít uloženy hodiny pohledů na prázdnou chodbu.

- Pokud chceme z bezpečnostního důvodu noční provoz kamer, je dalším problémem citlivost kamer, to aby kamera ve tmě viděla. Tím se kamera také značně prodraží.

- Dohlížecí software na pracovních stanicích musí vyžadovat buď žádnou nebo minimální instalaci. Ideálně kamerový software běží na serveru, a na prohlížení stačí obyčejný a všudypřítomný webový prohlížeč. Jakákoliv instalace značně komplikuje udržování systému v provozu, zvláště u větších sítí.

Shrnu-li zkušenosti, pak kamera, na kterou nikdo nekouká, rychle ztratí svůj efekt. Lidi rychle přijdou na to, že ji nikdo nesleduje. Párkrát před kamerou zkusí nějakou drobnost, a když se pokaždé nic nestane, přestanou se kamer bát. A oprávněně, protože z případného záznamu stejně v praxi nic nezmůžeme. Tentýž efekt mají i falešné kamery.

Ale jak zajistit, aby kamery byly sledovány, když nemůžeme mít hromadu bezpečnostních pracovníků? Máme jen knihovníky na obslužných místech, kteří mají obsluhovat čtenáře a ne zírat na kameru. Co zkusit umístit sledovací monitory na obslužná místa tak, aby na ně viděli i obsluhovaní čtenáři? Myšlenka je jasná. Pokud knihovník nemá co dělat, sleduje kamery. Pokud obsluhuje frontu čtenářů, kamery sledují nudící se čtenáři ve frontě. Navíc každý potenciální padouch vidí, že jsou díky kamerám neustále na očích mnoha lidem.

A to je cesta, kterou se chceme v budoucích kamerových implementacích vydat.

Lukáš Gebauer


Obsah

 

SKIP