BULLETIN
SKIP

1
2006

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

KNIHA JAKO POZITIVNÍ ZÁVISLOST

Role knihovny při výchově k dětskému čtenářství

Z referátu na konferenci Kniha v 21. století

První kroky ke čtenářské závislosti aneb Tajemství jménem knížka odhalují děti od narození

- říká dětský psycholog Prof. Phdr. Zdeněk Matějček, Csc. Kdo věří, že se děti učí číst až ve škole, žije v omylu. Ve chvíli, kdy se předškolák promění v prvňáka, číst dávno umí. Jediné co nezná, je práce s písmeny. Leporelová knížka, kterou dítě dostane ke svým prvním narozeninám, jen zdánlivě může nasvědčovat o jeho neúčelnosti. Dítě po ní neobratně chňapá a stránky obrací po několika. Po třech měsících však již dokáže na obrázek ukázat. Ten obrázek je vlastně první písmeno, které se naučí znát. Ve věku od 3 do 6 let začíná dítě v obrázcích číst, hledá děj a symboliku. Rychle se naučí odpovídat na otázku, kdo a co na obrázku dělá. Právě v tuto chvíli je nejvyšší čas začít dětem pravidelně předčítat. Ten okamžik, kdy se k člověku stulí a naslouchají příběhu, je pro ně životně důležitý a rozhoduje o tom, zda z dětí vyrostou čtenáři či nikoliv. Při předčítání se dítě dovídá další věci. Třeba to, že kniha mluví ústy maminky a přitom hovoří jinou řečí než oni. I batole rychle pochopí, že literární řeč je jiná než běžná. Dítě se také prostřednictvím pohádek učí bát, ale učí se to v mámině náruči. S televizí se nic takového zažít nedá. Rodiči "načtené hodiny" se zúročí. Na konci této životní etapy je hotový člověk, který chápe symboliku písma, má díky naposlouchaným příběhům bohatou fantazii a širokou slovní zásobu. Navíc ví, že knihy vyprávějí, a už o jejich příběhy nikdy nebude chtít přijít. Ve věku od 6 do 10 let se z posluchače stává čtenář. S prvním školním dnem však nesmí rodičovské předčítání přestat. Právě naopak. Písmenka a nutnost se je všechna naučit mohou dětem čtení znechutit. Skládání slabik a celých slov nemá s tajuplnými hádankami nic společného, jde o celkem nudnou technickou záležitost, kterou si děti s příběhy nespojí. Je chybou děti nutit, aby si četly samy. Rodiče jim v této době s předčítáním, na které jsou zvyklé, musí ulevit. Luštit sám a namáhavě znaky, které člověku ještě nedávají smysl, je k uzoufání. Se skutečným čtením to totiž nemá nic společného. S předčítáním může rodič skončit až ve chvíli, kdy dítě čtení začne bavit, protože z přeslabikavaných vět vykoukne smysl. Ve věku od 10 do 14 let je to už hotový čtenář, který se s pohádkovými příběhy nespokojí. Začne hledat mužské a ženské vzory, vyhledávat příběhy reálné či fantaskní atp. Stává se z něj čtenář, pro něhož je kniha zábavou a zdrojem nového poznání.

Tráví dnes děti skutečně všechen svůj čas před obrazovkou a z knížek znají leda příručku pro obsluhu počítače?

Ve světě i u nás jsou známy výsledky nejrůznějších výzkumů, které zkoumají úroveň čtenářství dnešní populace. Např. projekt PIRLS (Progress in International Reading Literacy Study) je zaměřen na mezinárodní srovnávání znalostí patnáctiletých žáků v matematické, přírodovědné a čtenářské gramotnosti. První šetření proběhlo v květnu 2000 a bylo orientováno na gramotnost čtenářskou. Zúčastnilo se jej 250 tisíc patnáctiletých žáků ze 32 zemí. Českou republiku reprezentovalo 10 tisíc žáků z různých typů škol. V rámci výzkumu byl kladen důraz na to, zda se žáci dokáží orientovat v běžně dostupném textu, nalézt zde potřebnou informaci, interpretovat ji, použít ji, vytvořit se na ni vlastní názor a ten podložit argumenty. Zjišťovalo se vlastně, do jaké míry jsou schopni existovat samostatně ve světě. Druhým projektem je výzkum PISA (Programme for International Student Assessment), který byl zaměřen na žáky 4. ročníků ZŠ. Oba výzkumy prováděla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Nebudu se zde zabývat výsledky obou výzkumů, lze se s nimi seznámit v publikaci Ivety Kramplové Jak se učí (ne)číst, vydané Ústavem pro informace ve vzdělávání v Praze. Obecně lze říci, že české děti nedopadly příliš slavně. Desetiletí žáci se umístili těsně nad průměrem (12. místo z 25). Jejich o pět let starší kamarádi skončili hluboko pod průměrem (19.) České děti utržily porážku od malých Švédů, Finů, Kanaďanů, Belgičanů, Britů, Francouzů. Jiný sociologický výzkum, který probíhal v Čechách v r. 2002, provedla společnost Gabal Analysis and Consulting v Praze a týkal se deseti- až čtrnáctiletých dětí. Tento výzkum nahlíží do čtenářství dětí skrze rodinu, nikoli školu. Dotazovány byly nejen děti, ale i jeden z rodičů. Tím doplňuje dosavadní poznatky získané především prostřednictvím škol.

Několik postřehů o výchově k dětskému čtenářství ve veřejné knihovně

Ve většině knihoven pracují samostatná dětská oddělení. Personální obsazení v dětských knihovnách bývá kvalitní. Na takovéto pozici v knihovně nechce a nemůže pracovat každý, přestože je knihovník, neboť tato práce sebou nese zvláštní specializaci. Kromě standardních knihovnických znalostí, předpokládá také pedagogické schopnosti, komunikační dovednosti, velkou schopnost kreativity a organizační talent. Základním principem práce dětského knihovníka je přivést malého čtenáře ke knize a četbě. Neboť jak bylo výše řečeno, je to právě dobře zvládnutý návyk četby, který je základním nástrojem k vytváření a strukturování kvalitní osobnosti. Zmíněná kvalita se pak projeví

ve schopnosti rozvíjet komunikační dovednosti, vzdělávat se, vyhledávat ušlechtilé zájmy apod. Pro naplnění tohoto cíle v podmínkách knihovny jsou nutné čtyři atributy:

- kvalitní knihovník

- přitažlivé prostředí dětské knihovny

- vhodně strukturovaný knihovní fond, přítomnost informačních a komunikačních prostředků

- vhodné metody knihovnické práce

O personálním obsazení v dětských knihovnách jsem již hovořila. Lidský faktor - tzn. kvalitní knihovník - je ten nejpotřebnější. Specializace pro obsazení pracovních pozic v dětské knihovně není předmětem studia knihovnického oboru. Záleží spíše na inklinaci jednotlivců k tomuto dílčímu zaměření knihovnické profesi a ne každý si na to troufne. Nutno dodat, že profesní sdružení - SKIP a jeho sekce Klub dětských knihoven - se o průběžné vzdělávání dětských knihovníků pečlivě stará, především formou odborných seminářů, pořádáním přednášek a workshopů, při kterých si jednotlivé knihovny předávají své zkušenosti. Tím se knihovníci vzájemně inspirují a vznikají velmi zajímavé nápady pro práci s dětskými čtenáři, které v některých případech vyústí až do společného celostátního projektu. Časté jsou studijní zájezdy knihovníků do knihoven u nás i v zahraničí.

Přitažlivé prostředí dětské knihovny je nutností. Dítě potřebuje kolem sebe vidět krásné a inspirativní věci a dětská knihovna musí být magnetem, kam děti rády a bez ostychu přijdou, dočkají se vlídného přijetí a najdou prostor, kde mohou objevovat nové světy. Zajímavé a nové tituly knih, časopisy, počítače a další lákadla dítě do knihovny vtáhnou a zaujmou. Často se domníváme, že jsou to právě počítače, které lákají děti do knihovny. Pokud je to tak, nemůžeme mít vůči počítači žádných námitek. Není pravdou, že ohrožuje dětské čtenářství, naopak do dětské knihovny neodmyslitelně patří. Internet - to je nástroj vizuální a alfabetické komunikace. K tomu, abychom jej mohli používat, musíme umět číst a psát. Všimněte si, jak je nová počítačová generace vycvičena ve čtení neuvěřitelnou rychlostí. Takový teenager přečte stránku na počítači hravě a určitě rychleji, než my starší. A to nemluvě o nekonečných internetových konverzacích, při nichž si aktér při nejmenším tříbí pravopis a schopnost vyjadřování. Toto je ta užitečnost moderního média, které je pro mladé přitažlivější než klasická kniha. O nesporných výhodách a nevýhodách knihy versus počítače bylo vedeno nespočet polemik. Pokud se nám v této chvíli však jedná o čtenářskou dovednost, počítač vítězí. Jiná věc je vliv četby na rozvoj osobnosti.

Avšak knihy jsou nejzastoupenějším médiem v knihovně a knihovník by měl dát velký pozor jeho skladbu a uspořádání. Často se dnes v dětské knihovně setkáme s fondem zastaralým, protože z finančních důvodů je jeho obměna malá. Stále nacházíme ty stejné knihy, které jsme četli my, když jsme byli dětmi. A to není možné. Doba se velmi rychle mění a tomu musí být přizpůsobeno i to, o čem chceme číst. Děti hledají v knihách dnešní realitu, návod, jak se chovat, jak jednat, a k tomu je potřeba, aby kniha odrážela dnešní svět. Knihovníci si také mohou všimnou, že rodiče doporučují svým dětem tituly, které četli jako malí a diví se, že děti jejich nadšení nesdílejí (týká se např. knih K. Maye). Avšak toto nechápejme jako zevšeobecnění, řada autorů a titulů přetrvala přes generace. Velmi důležité je i uspořádání fondu v dětské knihovně, ale to není předmětem tohoto příspěvku. Chci jen říci, že zvláště dětské knihovny musí mít dostatečné prostředky na žádoucí obměnu knihovního fondu, aby mohlo být docíleno toho, o čem mluvíme. Zde mají knihovny ještě velký dluh.

Co dnešní děti vlastně čtou?

Poznatků je řada. Každoročně probíhají čtenářské ankety o nejlepší dětskou knihu, sestavují se top-žebříčky nejprodávanějších titulů, známe kvalifikovaně zpracované seznamy doporučené četby pro žáky, knihovníci mají své zkušenosti z každodenní práce.

Rozmanitost dnešní dětské četby je široká. Na podobu dnešní knihy má velký vliv její komerční úspěch. Knihy vycházejí v levných vydáních s lacinými ilustracemi. Dávno pryč je doba, kdy knihy, zvláště dětské, ilustrovali renomovaní výtvarníci. Pokud taková kniha vyjde, její cena je velmi vysoká. Informací, které jsou v knihách publikovány, je obrovské kvantum a je tendence dovědět se vše rychle. Obsah knihy je proto zpracováván přehledně, často ve velmi ve zhuštěné podobě, obrazová složka vnímání má v knize velký prostor, text je co nejúspornější. Knihovníci zaznamenávají velmi častou tématickou duplicitu právě u dětské literatury.

U čtenářů sílí zájem o obrázkové knihy a komiksy. Stírají se hranice mezi jednotlivými stupni čtenářství, dříve striktně vnímané. Jednotlivá témata v naučné literatuře, dříve určena starším čtenářům, přecházejí do nižší věkové kategorie. Čtenáře oslovují nové a atraktivní obaly knih, obrazové vybavení a stručnost textu. Neprojevují snahu podívat se do starých knih, které se vyznačují pravým opakem. Ukazuje se, že některá témata novým způsobem zpracovaná nahradí dřívější oblíbený titul (nám dobře známé např. knihy E. Štorcha nahradily dětem knížky o dinosaurech, což jak sami říkají, je pro ně dostačující, aby se o tématu dověděly, co potřebují). Na regálech s krásnou literaturou pro děti najdeme dříve opomíjené žánry - sci-fi a fantasy literaturu, detektivky, romány s prvky thrilleru, iniciační romány, mýty, společenské romány se sociopsychologickými prvky.

Chceme-li my dospělí posuzovat dnešní dětskou literaturu, může nás to svádět k rychlým a unáhleným závěrům, ve kterých dnešní literatura ne vždy obstojí. Při jejím posuzování je však třeba vzít v úvahu vše, co bylo výše již řečeno, pohlédnout na věc očima dnešní mládeže, dobře posoudit text a vsadit knihu do globálního kontextu. S překvapením pak zjistíme, že to vůbec není špatné.

Jana Galášová

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0