BULLETIN
SKIP

3
2003

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

GALERIE

JAROSLAV DRTINA (1908 - 1967)

V červnu 2003 PhDr. Michaela Kratochvílová úspěšně obhájila v Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy velmi rozsáhlou dizertační práci "Jaroslav Drtina a jeho vliv na vývoj studijního oboru knihovnictví na pozadí historických událostí". Práce má 890 stran a četné přílohy. Nikdo, kdo se bude zajímat o osobnost doc. PhDr. Jaroslava Drtiny, Csc., zakladatele a tvůrce univerzitního studijního oboru, který je dnes akreditován pod názvem "Informační studia a knihovnictví", nebude moci toto dílo opomenout. Autorka jako absolventka tohoto oboru na konci 80. a začátku 90. let s rozšiřujícím studiem historie pro pedagogy, která dnes působí jako středoškolská profesorka dějepisu, kombinovala při zpracování této dizertace práci s archivními dokumenty s rozhovory s přibližně 20 žijícími pamětníky. Výtah z této práce bude uveřejněn v revue Národní knihovna. Za těchto okolností jsem se rozhodl napsat tento medailonek o Drtinovi spíše jako pamětník, který stál po dobu 14 let po jeho boku. Na katedru knihovnictví, která byla ještě za Drtinova působení přejmenována v roce 1966 na katedru knihovnictví a vědeckých informací, jsem nastoupil po vojenské prezenční službě jako vědecký aspirant v roce 1953, od roku 1956 jsem se stal odborným asistentem a v roce l968 jsem se habilitoval. Hned na začátku bych chtěl zdůraznit, že myšlenka samostatného vysokoškolského oboru knihovnictví, později modifikovaného v důsledku rozvoje informační sféry a informačních technologií, vznikla u Drtiny již na konci 2. světové války působením západoevropských, amerických a skandinávských vzorů. Argumenty k tomu lze bezpečně najít v "Knížce pro čtenáře", kterou Jaroslav Drtina napsal za války spolu s Josefem Zikou. Kniha pak vyšla po okupaci v roce 1946. K tomu je ovšem třeba dodat, že v realizaci byla tato idea samostatného vysokoškolského vzdělání knihovníků a později také informačních pracovníků (resp. pracovníků VTEI), obdobně jako tomu bylo i u jiných sociálních a humanitních oborů, značně deformována působením státní komunistické ideologie a sovětského vzoru. Jaroslavu Drtinovi se ještě jako ministerskému úředníkovi podařilo v roce 1950 převést obor knihovnictví z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy na Filozofickou fakultu této univerzity a o rok později pak definitivně přejít z úřadu na vysokou školu. V roce 1952 pak rozšířil dvouleté studium na čtyřleté s průvodní nediplomní češtinou. Drtina tehdy stál před základním, ale obtížným úkolem, jak získat na katedru odborně vzdělané knihovníky s pedagogickými schopnostmi. To tenkrát vůbec nebylo snadné. Starší a zkušenější knihovníci, kteří přicházeli v úvahu a z nichž většina už za sebou měla i jisté pedagogické zkušenosti, byli usazeni na vedoucích a ředitelských místech a odmítali přejít na vysokou školu, kde bylo poměrně nízké platové ohodnocení náročné práce. Drtina, jemuž bylo v r. 1951 43 let, rozhodl se za této situace, že se obklopí mladými lidmi. Vedle Jiřího Kábrta, který byl vůbec prvním stálým pracovníkem rodící se katedry v době, kdy Drtina ještě řídil zakládání tohoto pracoviště z ministerstva, přišla na katedru Hana Vodičková, poté jsem nastoupil vědeckou aspiranturu já, v roce 1954 přišel Josef Straka. Pak následovali Radoslava Hnídová, Jaromír Jedlička, Eliška Nováková, Jaroslav Skolek a další. Drtina sice vytvářel katedru krok za krokem, systematicky a cílevědomě, ale nám mladým ponechával poměrně značný prostor, v němž každý z nás měl možnost projevit své znalosti a pedagogické schopnosti. To bylo přesně v duchu toho, jak to poznal při svém vlastním studiu práva, filozofie a sociologie za první republiky. Jen v jediném případě, pokud si vzpomínám, uznal, že působení kolegyně, kterou povolal na toto pracoviště, bylo omylem a rozloučil se s ní. Šlo o dobu 50. let, politicky i ekonomicky velmi tíživou, dusnou a svazující. Drtina však většinu politických tlaků, které přicházely shora, byť často tlumeny již akademickými funkcionáři, zachytával sám a nepřenášel je příliš na nás. Přitom Drtinova pozice na Filozofické fakultě byla velmi vratká. Jednak to byl tvůrce nového studijního oboru, na který mnozí představitelé oborů, které měly na fakultě své domovské právo již po staletí, shlíželi s nedůvěrou. Historikové by byli ještě přijali tobolkovskou knihovědně historickou koncepci oboru, která se prosadila, ovšem nikoli v podobě samostatného oboru, na Filozofické fakultě již v roce 1927. Jaroslav Drtina však měl koncepci jinou: knihovnictví v pojetí anglo-americkém a skandinávských zemí, byť později ovlivněné sovětským vzorem. A to bylo pojetí vycházející v podstatě z pojetí knihovny jako social agency - pojetí opírající se především o sociologii a psychologii.

Drtinova pozice na Filozofické fakultě byla však nepevná ještě z jiného důvodu. Vzešel, řečeno tehdejší oficiální terminologií, z buržoazního rodinného prostředí. Jeho otec byl právníkem a předsedou Obchodní a živnostenské komory v Plzni, bratr jeho otce, Drtinův strýc František Drtina byl proslulým buržoazním filozofem navazujícím na Masarykovy humanitní ideály. Drtinův bratranec Prokop Drtina, Benešův spolupracovník, v době 2. světové války hlasatel BBC známý pod pseudonymem Pavel Svatý, po válce československý národně socialistický ministr, byl po Únoru 1948 totalitním režimem krutě pronásledován a vězněn. Těchto a dalších skutečností pak později využila anonymní udání na Jaroslava Drtinu. To vše vedlo k tomu, že Drtina se sice záhy po svém nástupu na Filozofickou fakultu habilitoval, ale profesury se nikdy nedočkal, ačkoli ji měl na dosah ruky.

Vrátím se ještě k Drtinově vztahu k nám mladým. Jen když konání některého z nás dospělo tak daleko, že by to mohlo zhoršit postavení katedry nebo ohrozit jeho pozici na fakultě, upozornil na to dotyčného na některé z pravidelných porad nebo taktně jen tak mimochodem v osobním rozhovoru při nějaké společenské příležitosti. Měl u nás takovou přirozenou autoritu, že to stačilo minimálně k tomu, aby se ten, jehož se to týkalo, nad takovýmto upozorněním zamyslel a podle vlastního uvážení zjednal či nezjednal nápravu. Drtinovi byly cizí příkazy a zákazy. Téměř všem nám nabídl po příchodu na katedru tykání. Ovšem jistý generační odstup se tu oboustranně zachovával. Nevzpomínám si, že by se nám Drtina někdy svěřoval se svými osobními či rodinnými problémy.

Drtina mi jednou vytkl mé příliš těsné vazby na polské knihovnictví. Ty byly dány nejen tím, že jsem mj. vystudoval polštinu a překládal z ní, ale také mými sympatiemi k polské inteligenci, která se snažila zachovat si větší míru svobody než tomu bylo u nás. Rigidní komunistický režim ovšem považoval Polsko za nebezpečně liberální, přesto že jsme žili v jednom společném socialistickém společenství. I když jsem i po této výtce dál tyto styky udržoval, Drtina ji už nikdy neopakoval. Dnes se domnívám, že nevzešla od něho, ale od někoho zvnějšku.

Drtina vytvářel katedru v rámci tehdy možného. Velmi cílevědomě využíval každou příležitost, která se naskytla po kždém uvolnění totalitního režimu. A k tomu docházelo vždy v určitých vlnách, výrazněji pak v 60. letech. Drtina, který byl v hloubi své duše prozápadně orientován, aniž to ovšem mohl dávat příliš najevo, využíval od roku 1956 každou možnost mezinárodní spolupráce. Nejdříve ovšem s obdobnými pracovišti v socialistických zemích, postupně pak neopomenul žádnou příležitost navázat osobní kontakty i s předními představiteli oboru na Západě. Mezinárodní konference vysokoškolských pracovišť v oboru knihovnictví v Praze v roce 1958, kterou pod Drtinovým vedením katedra připravila a zorganizovala, a které se zúčastnil i zástupce UNESCO, velmi upevnila postavení pražské katedry a získala jí určitý respekt v zahraničí.

Jaroslav Drtina byl filozoficky, sociologicky a odborně knihovnicky vzdělaný a kultivovaný odborník, frankofilsky orientovaný. Často nám vyprávěl o svých cestách do Francie, které jako student podnikal na kole. Nasákl francouzskou kulturou. To se projevovalo v jeho mluveném i písemném projevu poznamenaném tím, co Francouzi nazývají espritem - duchaplností, důvtipem, vypravěčským uměním. Tím se vyznačovaly i jeho přednášky. Ve společenském styku k tomu přidával rád humor. Byl dobrým společníkem a milovníkem dobrého vína, to pak ve společnosti přímo hýřil anekdotami. Tak nám např. zpestřoval i dlouhé čekání v povinných průvodech na 1. máje.

Jiří Mahen kdysi prohlásil, že přímočarý, bezrozporný vývoj člověka je vždycky podezřelý. Drtinu ovšem postihl rozpor, s nímž se muselo po 2. světové válce vyrovnávat mnoho intelektuálů převážně pocházejících ze střední společenské vrsty. Nastraženou pastí pro ně bylo jejich silné sociální cítění umocněné navíc vlastními sociálními zkušenostmi. Jaroslav Drtina, ač rovněž pocházel ze střední společenské vrstvy, pracoval po vysokoškolském studiu v Národní a univerzitní knihovně jako tzv. volontér, tj. jako nezaměstnaný s pouze nevelkou finanční podporou z "Akce na podporu nezaměstnané inteligence". Navíc k tomu přistupovalo trauma prožitků za 2. světové války, kdy se zdálo, že každý režim umožňující život v samostatném státě bude lepší než nacistický útlak, který hrozil naprostou devastací českého národa. V knihovně, kde Drtina za okupace pracoval, se dostal k marxistické literatuře, která ho zaujala. To vše přivedlo Drtinu, stejně jako mnohé jiné, zřejmě z přesvědčení, v roce 1945 do KSČ. To ovšem nejspíš netušil, že toto členství znamená rozjetý vlak, z něhož nelze bez vážného úrazu beztrestně vystoupit. Tato část tvůrčí inteligence postižená nezadržitelnou touhou přispět svým dílem po celkové válečné hmotné i morální devastaci, volila pak i za cenu vnitřních rozporů bláhovou cestu obrody a kultivace totalitní moci zevnitř. Šlo o intelektuály, pro něž by bývalo odsouzení k pasivitě (např. propadnutím se do "dělnické třídy", tj. k lopatě, jak se tehdy říkalo, v horším případě uvězněním) trestem nejvyšším. K nim patřil i Drtina.

Přes tyto rozpory, podmíněné dobou, má Jaroslav Drtina nezpochybnitelné zásluhy, že se mu v neobyčejně těžkých podmínkách 50. let podařilo založit nový samostatný univerzitní studijní obor, který dnes, ve zcela jiných podmínkách demokratické společnosti a ve značně pozměněné podobě prodělává na třech českých univerzitách (Praha, Brno,Opava) úspěšný rozvoj.

Jiří Cejpek

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0