BULLETIN
SKIP

2
2003

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

GALERIE

JAN EMLER (1877 - 1951)

Noblesní intelektuál, měšťanský liberál, přesvědčený demokrat a novodobý humanista, člověk diplomatického chování znalý cizích jazyků, schopný pohybovat se nenuceně v prostředí mezinárodních setkání. Navíc člověk velmi činorodý, s nadáním budovat,konstruovat, vymýšlet a realizovat. Současnou terminologií bychom řekli schopný manažer. Tak viděli Jana Emlera jeho současníci.

Měl bohaté rodové zázemí a neméně bohaté okolí. Jeho otec byl archivářem, historikem a posléze profesorem pomocných věd historických, matka dcerou osvícenského nymburského lékaře Jana Dlabače, přítele a příznivce Boženy Němcové. On sám byl pak hluboce zasazen do prostředí české kultury doznívajícího národního obrození. V profesní dráze Jana Emlera lze dost zřetelně vysledovat tři základní, i když časově různě dlouhá období jeho čtyřicetiletého kulturně knihovnického působení.

1. Dvacetiletí 1899-1919 pobytu v Praze. Blíží se konec století a Jan Emler vstupuje jako dvaadvacetiletý právník na tehdejší úřednickou dráhu pracovníka tehdejší pražské Veřejné c.k. univerzitní knihovny. V té době zbývá ještě plných 27 let k okamžiku, kdy je na Univerzitě Karlově zavedeno v podobě tzv. Tobolkových kurzů vysokoškolské knihovnické vzdělání. Knihovnickému povolání je tedy nutno učit se v praxi. U Emlera, stejně jako u mnoha jeho kolegů, od neplaceného praktikanství.

Kromě toho, že koná knihovnickou práci, přitahuje je jeho srdce a zřejmě i prostředí, z něhož vyšel, k dějinám umění a ke kulturně osvětové činnosti. Patřil k iniciátorům dodnes působícího Hnutí za starou Prahu. Od r. 1906 je konzervátorem, píše články o městech, zámcích a zahradách, věnuje se ochraně přírody. Od r. 1906 je činný ve Svazu osvětovém.Působí v pražské samosprávě. Rozmáchne se však také k dílu rozsáhlejšímu jakým je "Průvodce po Praze" (1912), které je přeloženo do několika jazyků. V té době však už také píše mnoho odborných článků o knihovnictví, např. i do prvního českého knihovnického časopisu "České knihovnictví".

Toto období uzavírá Emlerův programový návrh na vybudování pražského lidovýchovného (dnes bychom řekli kulturního) domu, který píše jako obecní starší a inspektor Městské knihovny pražské do České osvěty v r. 1917. Kromě toho proslul Jan Emler v tomto období založením edice "Duch a svět". Druhou edicí, kterou Jan Emler rovněž redigoval u Topiče, byla sbírka životopisů nazvaná "České hlavy".

Toto první období, jež zvláště jeho edičními počiny přesáhlo do období druhého, připravilo Jana Emlera k vedoucím místům v československém knihovnictví po r. 1918. Právnické vzdělání mu dalo právní myšlenky v těchto funkcích zužitkovatelné. Jeho činy kulturní a osvětové mu poskytly široký rozhled po tehdejší české a slovenské kultuře a svým způsobem ho připravilo k budoucím vedoucím pozicím v čs. knihovnictví.

2. Tak jako pro většinu Čechů a Slováků, tak i pro Jana Emlera byl převrat v říjnu 1918 událostí rozhodující pro jeho další život. Rok po něm, v září 1919, byl vyslán Františkem Drtinou, filozofem, který byl tehdy ve funkci státního sekretáře, do Bratislavy, aby tam pro novou univerzitu vybudoval univerzitní knihovnu. V plnění tohoto životního úkolu se mohly naplno projevit Emlerovy organizátorské schopnosti. Navíc budovat knihovnu "na zelené louce" je pro odborníka vždy větším potěšením než přijít jako pokračovatel k rozpracovanému dílu. A Emler dal skutečně do tohoto nového díla celou svou osobnost, citově k nové knihovně přilnul. Jeden jeho přítel univerzitní profesor ho později nazval "bibliothecarius rapax" - knihovníkem dravým.

Když se pak po 11 letech svého bratislavského působení vrátil do Prahy, stála v Bratislavě Univerzitní knihovna s téměř čtvrtmiliónovým fondem včetně 1500 svazků slovenské literatury ve speciálním slovenském oddělení. Kromě toho, že v knihovně soustředil řadu soukromých darovaných a pozůstalostních sbírek, vymohl pro ni již v r. 1919 vládní nařízení o povinných výtiscích ze Slovenska. Knihovna pak dokonce obstarávala až do r. 1935 povinné výtisky i pro Prahu a Brno.

Jan Emler dokázal získat pro knihovnu v tomto chudém poválečném období dostatečné prostředky. Knihovna totiž měla svého sponzora, bratislavskou Kablovku, která každoročně přispívala na nákup knih. Emler rozehrával vše, co taková knihovna potřebovala: zajistil postupnou adaptaci starého kláštera Klarisek, kde byla knihovna umístěna, dal vybudovat její čítárny s příručními fondy i potřebné katalogy, založil slovenský souborný katalog. Heslář předmětového katalogu knihovny byl dokonce instalován na Výstavě soudobé kultury v Brně v r. 1928. Nezapomínal ani na styky s ostatními československými a zahraničními knihovnami.

Na podzim roku 1928 se Jan Emler vrací po více 11letém bratislavském pobytu do Prahy, aby se ujal vedení Veřejné a univerzitní knihovny, dnešní Národní knihovny ČR, v pražském Klementinu. Nastupuje jako ředitel po spisovateli a překladateli Jaromíru Boreckém. Zde bohatě využívá svých bratislavských zkušeností. Za jeho osmiletého působení v postavení ředitele této knihovny se téměř zdvojnásobuje její fond a dosahuje 1,2 miliónu svazků. V roce 1937 je jmenován generálním bibliotekářem v tehdejší l. hodnostní třídě.

Za Emlerova působení se zrodila myšlenka využití jedinečného barokního prostoru Zrcadlové kaple v Klementinu, a to především k instalování výstav. V tomto období jich bylo uspořádáno 20. Jan Emler také uvedl v život sbírku Bibliothecae Clementinae Analecta.

Výčet Emlerových aktivit by nebyl úplný, kdybych se nezmínil o jeho reprezentaci československého knihovnictví v zahraničí. Jeho vytříbené diplomatické vystupování spolu s výbornou znalostí francouzštiny a němčiny ho přímo předurčovaly k tomu, aby nás ve druhém a třetím období své profesní dráhy zastupoval na zasedáních IFLA ve Florencii (1922), ve Lvově (1923), v Římě (1929), Uppsale (1930), v Cheltenhamu (1934), v Madridu (1935) a ve Varšavě (1936). Tam všude a také na svých zahraničních studijních cestách po Německu a Švýcarsku seznamoval zahraniční odborníky s úspěchy knihovnictví první republiky. Ta se v oboru knihovnictví, dík i takovým osobnostem, jakou byl Jan Emler, dostalo na přední místo na světě.

Do důchodu odešel Jan Emler ve svých 62 letech v lednu 1939, tedy v době, kdy se nad Evropou stahovala mračna fašismu. Po druhé světové válce se mu ještě dostalo dvojího ocenění: na zahajovací valné hromadě nově utvořeného Svazu českých knihovníků v roce 1946 byl zvolen jeho čestným členem a při oslavě 30. výroční založení knihovny Univerzity Komenského v roce 1949, kde byly jeho zásluhy obzvlášť srdečně oceněny.

Ještě jednou se dostalo Janu Emlerovi zaslouženého, leč již posmrtného ocenění, a to za mimořádných okolností. 29. září 1992 byl z iniciativy Dr. Emila Vontorčíka, tehdejšího ředitele bratislavské Univerzitní knihovny, uspořádán v této knihovně seminář o Janu Emlerovi. Zářijový termín nebyl náhodný. Vždyť právě v září 1919, tedy před 73 lety od konání tohoto semináře, byl český knihovník Jan Emler vyslán do Bratislavy, aby tam založil první univerzitní knihovnu na Slovensku. Při zahájení semináře došlo i k symbolickému aktu: z půdy bratislavské Univerzitní knihovny byl do místnosti konání semináře snesen portrét Jana Emlera. Tato olejomalba pak byla trvale umístěna v ředitelně knihovny. Bylo to vzácné vyjádření sounáležitosti obou národních kultur.

Jiří Cejpek

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0