2


2015

 

Co nového ve SKIP

Komunitní aktivity v knihovnách a ve SKIPuZuzana Ježková

Se Zuzanou Ježkovou, vedoucí pracovní skupiny pro komunitní aktivity v rámci sekce veřejných knihoven SKIP, hovoří za redakci Bulletinu SKIP Eva Měřínská.

Začnu možná netradičně, ale když se mluví o komunitách a jejich aktivitách, můžete prozradit, které komunity jsou Vaše, ve kterých se pohybujete?

Každý z nás se paralelně pohybuje ve více komunitách, záleží asi i na tom, jak je která z nich veliká a jak moc se sám v této komunitě angažuje a ovlivňuje ji. Zmíním tedy jen některé:

Už 40 let žiji v Praze, z toho 30 let na jednom ze sídlišť severního okraje Prahy. To sídliště je velikostí co do počtu obyvatel asi jako Náchod, trochu větší než Mělník. Chybí tam však ono sousedské sdílení, které běžně známe z měst a městeček, kde se lidé navzájem znají a klábosí spolu přes ploty svých zahrádek. Sídliště je jiné, anonymnější, část lidí sem chodí jen spát a jejich životy jakoby se odehrávaly jinde. A část lidí žije převážně jen v sídlištěm vymezeném prostoru a jejich zájem o okolí/o místo jejich života končí na společné chodbě před dveřmi jejich bytu. Ne že by to tak chtěli, jen si neumí představit jak toto změnit.

Zrození pospolitého života v prostředí sídliště je obtížné, ale reálné. O to záslužnější je podpora rozvoje komunity právě v takové lokalitě.

Nedávno jsem z praktických důvodů opustila vizi bydlení v domku se zahrádkou, tak se alespoň angažuji v jedné pražské komunitní zahradě. Teď sice mnoho času v zahradě netrávím, ale těším se, že v důchodu budu mít kam pozvat přátele k posezení v zeleni i k něčemu dobrému, pohrabat tam trávu a utrhnout si nějaký rybíz nebo rajče. Na stromy tam plánuji zavěsit hamaku a za zpěvu ptáků a bzučení včel si tam občas budu číst. A jednou tam budu brát i vnoučata, aby si v zahradě nejen pohrála s dalšími dětmi, ale také aby viděla, že mrkev roste v hlíně a že i z malého semínka může vyrůst veliká dýně.

Líbí se mi, že v komunitní zahradě nepropadáte černým myšlenkám nad záhonkem zarostlým plevelem; nedostanete-li se k tomu vy, je kolem dost lidí milujících rýpání v hlíně, kteří ho vyplejí.

Profesně i osobně je mi stále blízká komunita lidí z nevládních neziskových organizací. Dlouhá léta jsem byla součástí nevládního sektoru a dosud mne k mnoha organizacím váže osobní přátelství s lidmi z těchto organizací i sdílení zájmu o poslání, které nevládní organizace naplňují. A nakonec se to propojuje i s některými oblastmi mého působení v Knihovnickém institutu NK ČR.

O komunitních projektech v knihovnách toho díky Vám a pracovní skupině SKIP pro komunitní knihovny víme poměrně dost. Zajímá mě, jak hodnotíte vývoj v českých knihovnách za dobu - více než 10 let - co tato skupina existuje?

Máte-li na mysli vývoj českých knihoven v oblasti vnímání jejich komunitního rozměru a posun v aktivitách knihoven zaměřených na rozvoj místní komunity, cítím zdrženlivé uspokojení.Uspokojení proto, že za ta léta se slovo komunitní dostalo do slovníku mnoha knihovníků, objevuje se v plánech knihoven, projektech, věnuje se mu jedna z priorit Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2011-2015. Obecně se tedy uznává, že komunitní zaměření veřejných knihoven je dobrý směr.

Ta zdrženlivost pramení z toho, že občas mám pocit, že jde jen o změnu slovníku. Že knihovny sice chápou, že pojetí knihovny jako půjčovny knih už je překonané, šikovně si hledají cesty k rozvíjení čtenářství u dětí, dokáží zorganizovat nejrůznější besedy, přednášky i cyklické kurzy.Ale vědí jak podporovat aktivní účast občanů na životě v místě?Spolupracují s místními organizacemi, umí však s nimi vytvářet partnerství? Umí vzbudit zájem místních lidí a probudit dřímající komunitu? A také - vnímají to jako vlastní úkol a cítí se na to?

Jak může SKIP a jeho regionální sekce právě komunitní činnost v knihovnách v krajích podporovat?

Díky. Takto jsem o tom nikdy neuvažovala. Ano, jistěže SKIP může podporovat komunitní činnost knihoven. Na celostátní úrovni především investicí do vzdělávání pracovníků knihoven. Zdaleka nejde jen o samotné porozumění možnostem rozvoje místních komunit, o znalosti konkrétních kroků postupu, ale i  zvládnutí potřebných dovedností - např. facilitace skupinových jednání, aktivizace občanů, osvojení si respektující komunikace atd.

A regionální sekce? Každé místo i jeho komunita je jiné, přesto problémy míst sousedících mohou být - s určitou pravděpodobností -do jisté míry sdílené.Nevím, chtělo by to hlubší zamyšlení. V rámci regionu toho mají knihovny více společného, také vzájemná podpora může být rychlejší, díky tomu účinnější.

Může profesní organizace jako SKIP fungovat komunitně? Nebo tak už funguje? Měla byste nějaké tipy, jak na to?

České a moravské knihovníky můžeme vnímat jako komunitu. Mně by se líbilo, kdyby SKIP cíleně rozvíjel tuto komunitu i pečoval o dobré vztahy uvnitř. A snad se tak i děje. Ale občas asi všichni cítíme, že komunikace nějak vázne, že by to mělo být lepší. Radit v této věci je pro mne těžké, nikdy jsem se komunitním fungováním SKIPu nezabývala. Obecně samozřejmě platí, že každou komunitu je nutné opečovávat, tu spolkovou také. Dá to práci a úsilí a někdo se tomu musí věnovat, nastavovat rovnoprávný a respektující způsob komunikace, vytvářet prostor pro podněty a připomínky členů komunity, dávat pozor, aby nedošlo k upozadění některých skupin atd.

Máte nějaký srdeční inspirativní komunitní projekt ze zahraničí?

Když jsem v 90. letech nastoupila do jedné nadace, která přinášela potřebné informace a dovednosti rozvíjejícímu se nevládnímu sektoru a zprostředkovávala informace o něm veřejnosti, učili jsme se hodně ze západních zkušeností. Ostatně jednou ze zakladatelek nadace byla mladá Američanka, částečně nás financovaly nadace Kanady i USA, podnětné kontakty byly s Anglií. Po čase jsme však zjistili, že ty zkušenosti jsou k nám nepřenositelné. Mohli jsme se inspirovat, ale cestu jsme si museli najít vlastní.

Ano, četla i slyšela jsem o hezkých komunitních příkladech v zahraničních knihovnách. Ale my jsme v poněkud jiných historických souvislostech. Po dlouhých desetiletích masáží nesvobody ztratili lidi vztah ke svému okolí i pocit odpovědnosti za něj.Vztah občana a státu je pokřiven. Běžný člověk u nás necítí smysl aktivního zapojení do veřejného dění. V USA jsou lidé zvyklí starat se sami o sebe, hledat zdroje v sobě, teprve potom se obracet na stát. My to máme zcela naopak. V západních demokraciích se lidé úplně samozřejmě zapojují do dění kolem, vytvářejí občanskou společnost, která bedlivě hlídá své svobody a nebojí se vyjadřovat ke společenským i politickým dění. A pokud vidí potřebu, sami aktivně pomáhají.

Všímejme si, jak v zahraničí reagují knihovny na potřeby společnosti -např. v Německu, kde žije přes 7 milionů cizinců a téměř 1/5 občanů má migrantský původ, pomáhají knihovny svými vzdělávacími aktivitami k rychlejšímu a lepšímu začlenění migrantů do společnosti.

Je dobré se v zahraničí inspirovat, ale reagujme na potřeby u nás.

Jaký je Vás sen ohledně komunitních knihoven v ČR?

Můj sen? Všechny městské a místní knihovny vnímají jako svou samozřejmou úlohu službu místní komunitě i její rozvoj. Knihovny nejen znají místní historii a orientují se v současnosti místa, ale za pomoci partnerů i dobrovolníků mají zmapované místní zdroje, spolky,zajímavé místní lidi, jejich dovednosti... Umí vytvořit bezpečné a neutrální prostředí pro setkávání různorodých místních skupin i jednotlivců. A oni se tu schází - v prostoru, který berou za svůj - tu na vernisáži výstavy místního umělce, tu nad (možná i trochu kontroverzním) místním problémem, který je potřeba řešit. Společně. Díky knihovně, jejím partnerům a společným aktivitám, které zapojují do místního dění různé skupiny, se neformálně poznávají i ti, kteří by se jinak nepotkali. A nejen se poznávají a něco spolu prožívají, ale možná najdou i společný (třeba jen dílčí) cíl.

Zdá se to málo?

Málo to určitě není. Ba naopak.

Za rozhovor děkuje

Eva Měřínská

RSS
      SKIP