BULLETIN
SKIP

SVAZ KNIHOVNÍKŮ A INFORMAČNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR

2
2010

Aktuální číslo Archiv Obsah

Knihovny a rock´n´roll

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

RSS

Galerie

Ohlédnutí Iluše Cejpkové

(Vzpomínky na některá období mého života)

Narodila jsem se 12.5.1928 v Děčíně. Zdětství se mi vybavují vzpomínky na pohled z okna našeho bytu, odkud jsem pozorovala nákladní lodě a parníky plující po Labi. Tatínek pracoval u firmy Křižík, maminka byla v domácnosti. Když mi bylo 5 let, narodil se můj bratr Josef. Do školy jsem začala chodit v Děčíně, po přeložrní mého otce do Prahy, jsem pokračovala v Karlíně. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Rokycan, kde žila sestra mé matky, teta Mařka. Z období mého života v Rokycanech mi vyvstávají v paměti vzpomínky na časté návštěvy na koupališti, kde jsem se naučila plavat. Ještě dnes se mi vybavují názvy okolních kopců - Žďár, Čilina, Kotel a okolní lesy, bohaté na houby, borůvky a ostružiny. Nad koupalištěm byl na malém vršíčku hřbitov, kde byla pohřbena babička, která žila v posledních letech svého života u tety. Ani v Rokycanech jsme nezůstali dlouho. Koncem školní docházky, v mé 5. třídě, jsme se ocitli opět v Praze, obecnou školu jsem odchodila v Nuslích.

V blízkosti našeho bydliště se otvírala nová škola, byla to budova postavená pro Spolkové ruské reálné gymnazium, kde byly i české třídy. Zde jsem nastoupila po vykonání přijímací zkoušky do primy. Někteří členové profesorského sboru byli z řad známých ruských emigrantů, jako prof. Kalačevskij, Platon Vasiljevič Kopeckij a další. S profesorem Kopeckým jsme se po celá válečná léta scházeli v kroužku ruské literatury, kde nám v tradici "čtěců" převyprávěl mnohá díla z klasické ruské literatury. Odtud pramení mé celoživotní sympatie k této literatuře, které jsem dávala přednost před anglickou ajinou světovou literaturou.

Po třech letech studia na tomto gymnaziu byla tato bohatě vybavená škola uzavřena a studenti českých tříd rozděleni do reálných gymnazií v Michli a ve Vršovicích.

Pokračovala jsem ve studiu na michelském gymnaziu v Ohradní ulici. Budova školy byla hůře vybavena, chyběla zde tělocvična. Tělesná výchova probíhala na hřišti na Bohdalci. Zde jsme získali dobré základy pro lehkou atletiku a trávili jsme zde i svůj volný čas. Přátelské vztahy mezi spolužáky trvají dodnes. Po více než 60 letech po maturitě se každoročně scházíme na různých místech (Libverda, Nové Hrady aj.). V době války byly uzavřeny vysoké školy a někteří profesoři byli přeřazeni na gymnázia. Díka tomu byla dobrá úroveň výuky, zvláště v humanitních předmětech.

V Nuslích jsme bydleli v ulici Pod sokolovnou. Sokol pro mne znamenal mnoho a provázel mě po celý život. Nejprve jako cvičenku, později jako cvičitelku. V Sokole se cvičilo, bruslilo, hrálo divadlo, pořádaly se plesy, výlety do Krčského lesa atd. Zájem o cvičení, atletiku, lyžování a turistiku mne neopustil a pomáhal mi přemáhat některá krizová období v mém životě.

Po maturitě jsme se rozešli na různé vysoké školy, vybrala jsem si obor psychologie a sociologie na Filozofické fakultě. Přitom jsem navštěvovala Státní knihovnickou školu, která byla v roce 1948 převedena jako studijní obor lidovýchova a knihovnictví na Pedagogickou fakultu. Přednášeli zde tehdy prof. Otakar Chlup (pedagogika), Karel Galla (sociologie), na knihovnické předměty docházeli externí učitelé - Jaroslav Drtina, Josef Zika, Josef Vinárek, Jaroslav Frey a další.

Na tehdejších studijních plánech byla zajímavá praxe, v každém semestru byl jiný kurs tělesné výchovy. Vystřídala se lehká atletika, kanoistika, sebeobrana a další.

Po dobu studia jsem tehdy pracovala jako tajemnice Svazu českých knihovníků, podílela jsem se na přípravách knihovnického sjezdu v Brně, kterého jsem se také jako zástupce studentů zúčastnila. O sobotách jsem jezdila s pojízdnou knihovnou do Sedlce na Praze 6. Tak jsem se snažila finančně zajistit, stipendia byla nízká.

Na pedagogické fakultě jsem se seznámila s Jiřím Cejpkem, studovali jsme ve stejném ročníku. Naše partnerství a později manželství přetrvalo více než půl století. Respektovala jsem jeho zaujetí pro obor a předpoklady pro teoretickou práci i jeho častá zaměstnání mimo Prahu, ať už to byla Bratislava, Opava, Brno, což pokračovalo po celou dobu našeho manželství. Jako pracovnice z provozu a se znalostí praxe jsem přinášela užitečné podněty do našich diskusí, objevovala zajímavou literaturu a přispívala tak svým dílem na pole knihovnické teorie.

První dítě se narodilo v roce 1951 a tatínek je užil pouze 4 měsíce, v říjnu nastoupil vojenskou prezentační službu na 2 roky do Vimperka. Tatínek na dálku měl pouze písemné informace o své dceři, návštěvy se tehdy nepovolovaly ani na vánoce. Tyto vojenské vánoce jsme společně prožili na politicko-výchovné světnici s ostatními vojáky. Byl to poslední ročník odvedených vojáků-vysokoškoláků, kteří absolvovali vojenskou službu, dva roky většinou daleko od domova. Později byla začleněna do výuky na vysoké škole.

Po krátkém období mého působení v knihovnickém oddělení na ministerstvu kultury jsem nastoupila do Ústředního vědecko-metodického kabinetu knihovnictví při tehdejší Státní knihovně. Toto pracoviště bylo považováno za prodlouženou ruku nebo také "služku" ministerstva kultury a jeho knihovnického oddělení. Bylo zde oddělení, které se zabývalo školením knihovníků, které tehdy vedla Dana Helbichová, oddělení studijní a metodicko-instrukční, jehož vedení jsem převzala po Daliborovi Vančurovi. V čele kabinetu byl dr. Kamil Groh. Zajímavá agenda na tomto pracovišti bylo hodnocení knihoven, vybraných do soutěže "Budujeme vzornou lidovou knihovnu". V jednom ročníku soutěže jsem zadávala zhotovení diplomů akad. malíři Josefu Lieslerovi, který měl tehdy atelier v Mostecké ulici. Neblahou agendou této doby bylo vyřazování "závadné" literatury z fondu veřejných knihoven podle seznamů, jejichž autorem byl Ústav dějin KSČ.

Při jedné návštěvě knihoven při hodnocení knihoven v soutěži Budujeme vzornou lidovou knihovnu v Západočeském kraji, mi dr. Málek nabídl místo ředitelky Obvodní knihovny na Praze 10. Byl to velký obvod se 14 pobočkami, ale nebyla zde povinnost služebních cest mimo Prahu a na Praze 10 jsem bydlela. Služební cesty v metodickém kabinetě tvořily někdy až jednu třetinu pracovní doby a nebylo pro mne lehké opatřovat tak často hlídání dětí. Měla jsem tehdy již druhé dítě, narozené v roce 1955. Uvítala jsem proto tuto nabídku a pustila se do práce na obvodě. Přijala jsem dvě metodičky s vysokoškolským vzděláním (Blanka Voštová a Anežka Králová) a s jejich pomocí se nám podařilo postupně zlepšovat odbornou kvalifikaci pracovníků. Mezi vedoucími poboček se brzy objevily absolvetky Střední knihovnické školy, které vystřídaly původní obsazení. Práce na obvodě byla zajímavá i když se změnilo původní vedení Městské knihovny, kdy liberálního ředitele dr. Málka vystřídala obávaná soudružka Čeledová. Práce na obvodě přinášela mnoho radostí i starostí. Setkávali jsme se podporou Obvodního národního výboru, stěhovali jsme knihovny do nových prostor, otevírali nové pobočky. Užila jsem si dosti zástupů v době nemoci spolupracovnic a jejich dětí, ale všechno to byla užitečná práce, která nás naplňovala u spokojením.

Po třetí mateřské dovolené v roce 1968 jsem se již do Městské knihovny nevrátila. Manžel pracoval ve Slovenské technické knihovně v Bratislavě a jezdil domů jedenkrát za 14 dní. Zkusila jsem pracovat v knihovnách výzkumných ústavů, na Bulovce to byl Ústav respiračních nemocí a v Praze v Jeruzalémské ulici Výzkumný ústav bezpečnosti práce, kde působil rovněž dr. Salzer, někdejší pokladník Svazu českých knihovníků. Odtud jsem odcházela ve svých 54 letech do důchodu, abych se po několika týdnech vrátila opět do Městské knihovny. Na krátký čas to byla studovna pragensií, kde jsem spolupracovala se vzácnou duší, knihovnicí Julií Kunzovou. Po našem přestěhování do Stodůlek jsem zakotvila v pobočce MěK ve Stodůlkách v dětském oddělení.

Byla jsem poslankyní za tento obvod a předsedkyní školské a kulturní komise. Znala jsem ředitele škol a také proto se mi dobře navazovala spolupráce se školami. A zde také začíná další kapitola ze života mé knihovnické praxe. Byla to práce v pobočce Městské knihovny ve Stodůlkách a moje působení v dětském oddělení. Kromě běžné spolupráce se školami podle požadavků škol se rozvinula tvořivá spolupráce, která vycházela z iniciativy učitelek a v mé návaznosti na ni. Úspěšný byl například cyklus pro 5. třídu, který vycházel z minulosti, respektoval charakter lokality a zamýšlel se nad budoucností. Poznávali jsme Prokopské údolí, navštívili jsme Budovické hradiště, Bertramku, Malostranský hřbitov, výstavu Boženy Němcové ve Hvězdě. Poznávali jsme domovní znamení, Karlův most, Pražský hrad. Připravili jsme v knihovně živý Betlém s koledami. Snažili jsme se vždy o aktivní zapojení dětí, jejich četbu a další poznávání. Jedna třída začala dokonce vydávat svůj vlastní časopis (SLON). Děti diskutovaly o aktuálních otázkách se starostou, redaktorem místního časopisu STOP, s kronikářem, připravovaly si krátké referáty k aktuálním otázkám života na sídlišti. Tato tvořivá spolupráce pokračuje dodnes se ZŠ v Klausově ulici. Vznikají zde projekty k výročí Josefa Lady nebo Karla Čapka. Po mém krátkém úvodním referátu následuje návštěva Ladova muzea v Hrusicích (nebo Čapkova ve Strži), četba a zážitky z četby (kresby), programy a dílny pro sousední mateřskou školu, výzdoba školy při zápisu dětí do 1. třídy atd. Děti čtou, kreslí, hrají ukázkové scénky. Je to komplexní program, zahrnující čtení, kreslení, recitaci i dramatizaci.

Ohlédnutí za 20 lety spolupráce knihovny se školami mne opravňuje k zamyšlení nad tím, jaké jsou podmínky a předpoklady pro tuto spolupráci. Domnívám se, že je to možné ve středně velké knihovně a při příznivém setkání osobností knihovnice a učitelky. Ve Stodůlkách to bylo možné, v knihovně na Lužinách již méně. Knihovna zde připomíná více pobočku poštovního úřadu, která zvládá hlavně příjem a výdej knih.

Ráda vzpomínám na osobní kontakty a přátelské vztahy, které bylo možné vytvořit na mém posledním pracovišti. Předpokládalo to nejen zájem a pochopení knihovníka pro tyto formy práce, ale i ochotu obětovat mnoho osobního volného času. Odměnou za to jsou setkávání s dětmi, s kterými jsem se setkávala při cvičení v  Sokole, v knihovně a nyní jsou z nich již studenti středních nebo vysokých škol.

Samostatnou kapitolou jsou literární soutěže, jejichž tradici se mi podařilo na zdejším sídlišti založit. Bylo to ve spolupráci s tehdejší metodičkou OK5, Radkou Pachmanovou a díky pochopení Městského úřadu na Praze 13. Soutěž probíhá od roku 2004 pod názvem Staň se spisovatelem, zúčastňují se jí děti z více než poloviny zdejších škol a vítězné práce, které vybere komise, se zveřejní ve sborníku vydaném k této příležitosti. Práce se čtou na slavnostním večeru v obřadní síni zdejší radbice a děti dostanou knižní dar. K programu bývá i hudební doprovod, vybrané práce jsou veřejně čteny.

V tématech se vystřídala tato: Život na sídlišti, Já a moje zvíře, Vzpomínka na prázdniny, Naše rodina. V dalším roce:Jak se žije v naší škole, Jak jsem potkal nové kamarády, Objevy a vynálezy mění náš život. V dalším roce: Chráníme přírodu, Můj volný čas, Jsou mezi námi (pomoc handicapovaným). Následovala témata v dalším roce: Co znám z historie naší rodiny, Naše poselství ke hvězdám, Co se mi líbí na Praze 13.V loňském roce to bylo: Kniha, můj přítel,Škola budoucnosti, Jak mě překvapilo počasí. Pro další kolo: Jsem hrdina?, Přežije knihovna rok 3000, Vyprávění mého zvířecího kamaráda.

Poslední mou aktivitou je šíření akce Celé Česko čte dětem a jako regionální koordinátorka v Praze 13 se snažík o šíření této myšlenky, která je součástí mezinárodní akce. Jde o podporu čtenářství a pomoc dětem ve vytváření jejich slovní zásoby a aktivního čtenářství.


Obsah

 

SKIP