BULLETIN
SKIP

SVAZ KNIHOVNÍKŮ A INFORMAČNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR

2
2005

Aktuální číslo Archiv Obsah

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

Ještě jednou Moje kniha (2)

PROCESY

Nápad Víta Richtera na realizování ankety Moje kniha, inspirovaný obdobnými akcemi ve Velké Británii a Německu, vzalo po krátké úvaze velmi rychle za své předsednictvo výkonného výboru. Přípravy trvaly mimořádně krátce. Anketu projednal výkonný výbor, během 14 dní byla připravena webová stránka, otestován formulář, s určitými problémy schváleno logo, anketa byla k 1. březnu vyhlášena, byly připraveny tiskové zprávy a se záměrným cca měsíčním zpožděním papírové anketní lístky (v březnu jsme skutečně chtěli přednostně hlasovat prostřednictvím internetu). Sdružení BMI spojilo propagaci ankety s vlastními propagačními aktivitami.

Spornou otázkou bylo hned zpočátku, jak hluboce "zkoumat", jak podrobné údaje vyžadovat od respondentů. Dva tábory se dohadovaly, zda zůstat jen u autora a názvu, či zda zjišťovat podrobnější údaje o respondentech (věk, pohlaví, vzdělání, kraj apod.). Nadále považuji za šťastné rozhodnutí nejjednodušší formu dotazníku, která umožnila respondentům zůstat v absolutní anonymitě a odpovídat co nejrychleji. Domnívám se, že právě tato jednoduchost byla důvodem poměrně velkého počtu hlasů, které jsme získali. Nechuť k vyplňování dlouhých dotazníků i obavy ze neužitelnosti některých údajů, byť bezdůvodné, by nepochybně kvantum odpovědí významně zredukovaly.

Dotazník umožnil odpovídat opravdu všem a nabídnutá pomoc (doplníme či opravíme jméno autora, nebudete-li je přesně znát), zbavila hlasující obav. Někdy ovšem tak totálně, že pak nebylo možné hlas zařadit, protože u některých obecných názvů (např. Přehrada), nebylo pak ze stejnojmenných děl možné identifikovat autora, a tudíž konkrétní dílo. Práce s upřesňováním jmen bylo opravdu hodně, a to jak tam, kde pomáhali pracovníci knihoven na místě, tak v centrální databázi, kde se jména ověřovala podle autoritních záznamů a dalších dostupných pomůcek. Spisovatelé by jistě žasli, jak podivuhodné mohou být varianty jejich jmen, ale i názvy jejich děl. Luštění byla někdy detektivka, někdy ztřeštěná komedie.

Dalším sporným momentem byla délka trvání ankety. Zastánci rychlé měsíční akce se domnívali, že po březnu zájem o anketu ustane, a první dubnové dny jim zdánlivě dávaly za pravdu. Přesto se však prokázalo, že půlroční termín se osvědčil stejně jako u jiných obdobných akcí (Největší Čech, Česko hledá superstar atp.). Přestože první měsíc přinesl největší počet hlasů - kolem 38 000, dalších téměř 60 000 hlasů bylo rozloženo do zbývajících 6 měsíců. Jako málo vhodné se pro podobné akce v knihovnách do budoucna ovšem jeví prázdninové měsíce.

Ve více než 400 knihoven se k akci postavili rozdílně, mnohdy diametrálně odlišným způsobem. Některé knihovny se s akcí zcela ztotožnily; oslovovaly své uživatele, ale také obyvatele v místě, distribuovaly dotazníky na pošty, nádraží, do zdravotnických středisek, na obecní úřady, do prodejen, publikovaly anketu v místním tisku. Vynikající je příklad Mohelnice, kde uspořádali Den knihy a během jediného dne s pomocí studentek získaly hlasy 1500 (!) obyvatel města. Nejlépe s anketou jednoznačně pracovaly malé knihovny. Výsledky byly adekvátní a umožnily anketu dále mnohostranně využít v místních podmínkách.

Je třeba si říci, že většina knihoven se k anketě nepřihlásila (jen knihoven zřizovaných obcemi a městy je kolem 6000), a to dokonce ani většina knihoven tzv. profesionálních (cca 800). Nehodnotím, konstatuji. Podstatná část přihlášených knihoven věnovala anketě pozornost "mírnou": informovala o anketě - mnohdy velmi hezkými propagačními materiály, nabízela možnost vyplnění lístků či webového formuláře.

Výjimečné aktivity (jako velmi často) nabídli pracovníci oddělení pro děti. S velkým ohlasem se setkalo inspirování školních tříd k hlasování. Výrok profesorky jednoho gymnázia: "Byla to nejkrásnější hodina češtiny v mém životě", jistě hovoří za všechno. Obdobně nadšené ohlasy zaslala řada kolegyní "děckařek", pokud pracovaly se skupinami dětí: "Poprvé byly hrdiny třídy ti, kteří hodně četli, měli o čem mluvit, hodnotit a z čeho vybírat. Obdiv, ba i závist nečtenářů byla zřejmá…" Výsledky práce oddělení pro děti byly rovněž odpovídající.

Realizace ankety v knihovnách vypovídá poměrně přesně o stavu našeho knihovnictví: rozdíly mezi aktivními a laxními, mezi kreativními a rutinéry, mezi nadšenými a lhostejnými, mezi kooperujícími a pohrdajícími. Myslím, že i v tomto směru byly výsledky adekvátní. Jen vyhodnotit si je musela každá knihovna sama pro sebe.

A ještě několik momentů:

  • řada malých knihoven, ačkoli připojených k internetu, neuměla vyplnit webový dotazník. Nabízí se otázka počítačové gramotnosti a úrovně či rozsahu probíhajících školení;
  • několik pověřených knihoven odmítlo přepsat anketní lístky těchto knihoven (případně svých vlastních uživatelů) do webových formulářů s odůvodněním, že na to nemají čas. Nehodnotím a nestěžuji si, naopak! S potěšením jsme s kolegyní B. Štěpánovou po pracovní době těch několik tisíc lístků přepsaly. Bylo to neobyčejně zajímavé a inspirativní seznámení se čtenáři, několikrát i osobní;
  • řada malých knihoven si stěžovala, že se k nim informace o anketě dostala s velkým zpožděním, třeba po několika měsících. Jistě nešlo o povinný výkon regionální funkce, ale určitě tak trochu o možnost navázat spolupráci jiným, lidským způsobem.

Bývám osočována, že nedoceňuji úspěch ankety. Ve všech výše uvedených odstavcích je uvedeno, proč můj názor na její výsledky není jednoznačně pozitivní.

Po březnu začínala anketa získávat na popularitě, která pak narostla v průběhu května po veletrhu Svět knihy. Ke spolupráci se přihlásili knihkupci, nakladatelé, časopisy, jednotliví publicisté, společenské organizace apod. Od června probíhala setkání v knihkupeckých domech Kanzelsberger v Praze a Ostravě. Setkání se účastnily zajímavé osobnosti - samozřejmě spisovatelé, ale také politici, herci apod. V knihkupectvích probíhala i distribuce a sběr lístků. Je tedy třeba uvědomit si, že na úspěchu ankety se podílely i jiné instituce a organizace než knihovny.

Pokusy o manipulaci s hlasy byly běžné. Týkaly se méně známých děl, kde chtěli příznivci (věřím, že ne autor sám) pomoci své oblíbené knize, případně publikací, jež se snažili prosadit podpůrci a příslušníci sekt či různých zájmových skupin. A samozřejmě byly i manipulace vtipálků tam, kde se hlasovalo pro neexistující díla velmi humorných názvů. Nejnepříjemněji na nás zapůsobila snaha manipulovat ve prospěch Bible. Jednak to bylo zcela zbytečné, protože tato "Kniha knih" si i bez manipulací zajistila vynikající pozici (mimochodem lepší než v Německu a Británii, což je v naší zemi - běžně označované za bezvěreckou - přece jen překvapivé), jednak nám to právě u Bible připadalo jako určité zpochybnění jejího významu a poslání. Jistě se nám nepodařilo odhalit všechny manipulace, ale dá se celkem jistě garantovat, že jimi nebylo ovlivněno pořadí skutečně oblíbených knih. Pro úplnost je třeba dodat, že manipulace byly častější prostřednictvím hlasování přes web, ale že nebyly výjimkou ani pokusy ovlivnit výsledky prostřednictvím papírových hlasovacích lístků. Jenže napsat tisíce hlasovacích lístků pro stejný titul a ještě se přitom pokoušet měnit písmo, anebo alespoň přimět ke spolupráci větší množství kamarádů, je přece jen poněkud obtížnější. Přiznávám, že zarputilce tohoto typu jsem svým způsobem obdivovala. Kolik nadšení v nich musela vzbudit ta "jejich" kniha, že nelenili a psali a psali. Zejména snaha prosadit mezi nejoblíbenější díla Astrofyziku mi připadala skvělá a téměř dojemná. Rozhodně pozitivnější než pohrdavé "v takových blbostech nehlasuji".

Zlata Houšková

Dokončení příště ...


Obsah

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0

SKIP