Do rámečku

Knihovna Dr. Emanuela Bořického v Milíně Knihovnou roku 2013

Už jsem viděla hodně nových knihoven v Česku i v zahraničí, zejména ve Francii. Ne každá ale má to, proč by se měla zrovna stát Knihovnou roku. A co je vlastně na té milínské knihovně jedinečné?

Jsou to především její lidé svou pílí, vytrvalostí, nadšením a hravostí. Je spousta zapálených a pracovitých knihovnic a knihovníků, kteří pracují na 200 % i ve svém volném čase. Jen málokde se ale sejdou pilné knihovnice s kreativním a důsledným místostarostou a s nadšenými čtenáři. V Milíně se to podařilo. Výsledná nová knihovna, začleněná do Centra volnočasových aktivit, je završením mnohaletého snažení knihovnic a party nadšených a tvořivých lidí kolem nich.

Milínská knihovna sídlila v několika miniaturních místnostech v centru obce poblíž kulturního domu, radnice a školy. V odpoledních hodinách doslova "praskala ve švech" náporem dětí, takže dospělí vyhledávali její služby raději vpodvečer nebo během dopoledne. V knihovně se sbíhaly cesty místních turistů, maminek na mateřské, sportovců a všech nadšenců, kteří nejen pro sebe, ale i pro své rodiny a přátele organizovali tu pochod, tu Pohádkový les, jindy zase běh nebo soutěž, besedu či přednášku, dokonce i výstavy. A to vše takřka zdarma, vlastním úsilím, bez technického i prostorového zázemí. Proto, když obec získala v roce 2004 do svého majetku bývalou sýpku, napadlo místostarostu (který se aktivně podílel na tom lidském hemžení), že by se mohla využít pro knihovnu a všechny ty přidružené záležitosti. Knihovnice pro toto řešení moc přemlouvat nemusel.

Následovaly práce na základní opravě střechy objektu a jeho sanaci, a posléze formulování celého záměru, na projektu celkové rekonstrukce, na žádostech o dotace, někdy neúspěšných, ale vytrvale opakovaných, až se v roce 2009 podařilo získat grant ROP Střední Čechy. Po dalších dvou letech intenzívní práce byla na podzim do nových prostor přestěhována knihovna, mateřské centrum a archiv kronikáře. Dne 30. listopadu 2011 byl nový objekt Centra volnočasových aktivit slavnostně otevřen. Celý rok 2012 a polovina roku 2013 se řešila nechtěná "překvapení" stavby a vybavení. (Znáte to: co má téci neteče a naopak.) Nadšenci v čele s knihovnicemi se věnovali přeměně okolního pozemku v útulnou zahradu a hřiště. A protože jsme ve vesnickém prostředí, nezapomněli na bylinkovou zahrádku a zvířátka - zatím králíky a morčata.

Co zaujme na první pohled kromě osobitých interiérů a exteriérů, je organizace práce. Tři knihovnice se po týdnu střídají ve třech provozech - v oddělení pro dospělé včetně sobotního fungování, v oddělení pro děti a v "nízkopraháči", jak zde říkají nízkoprahovému centru pro děti. Zde je asi práce nejdivočejší, od krocení party puberťáků po dobrovolné drobné úklidové práce na zahradě. Milínské knihovnice si opravdu s "dryáčníky" umí poradit. Chceš hrát hru? Jdi a seber 20 spadlých listů na zahradě. Chceš hrát pingpong? Připrav si s kamarády celý turnaj, to můžeš, vždyť jsi šikula. I panelákové děti se zde mohou seznámit s denní péčí o králíky, pletím zahrádky, a naopak děti ze statku mohou šplhat po lezecké stěně nebo skákat na trampolíně. Je tu vše, co může sloužit naplňování hesla: "V zdravém těle zdravý duch. " A tak mají děti středy bez počítačů, ale se čtením třeba venku, s deskovými hrami v dětské knihovně nebo se cvičením uvnitř "nízkopraháče" za špatného počasí. Plynule si mohou ty starší přejít za maminkou do mateřského centra, kde právě tvoří něco zajímavého s mrňaty. Knihovnice jsou tak v úzkém kontaktu se všemi částmi provozu centra i se všemi návštěvníky.

Komunitní centrum si tu vytváří spontánně komunita sama; knihovnice jsou motorem, koordinátorem a samospráva financuje podle vůle lidí. A to je právě to, proč si milínská knihovna ocenění Knihovna roku zaslouží.

Naďa Čížková